Aktuálně soutěžíš v REC.Stage, kde ses dostal mezi finálovou devítku z 556 došlých přihlášek, což je samo o sobě hezký úspěch. Sám říkáš, že bys rád předal něco nového v hudebním světě. Jde to vůbec v dnešní době? Můžeš v krátkosti představit sebe a svoji tvorbu? Jak sám sebe profiluješ?

Než zemřel Chester Bennington, zdálo se mi prakticky obden, že jsem sedmým členem Linkin Park. Jednou jsme utíkali před zombies po střechách, podruhé jsme hráli. A někdy, když Chester nemohl zpívat, zaskočil jsem. Byl to nejen vzor milionů dalších lidí a zpěváků, ale také můj. Ve snech jsem to tak neměl, to jsme byli kamarádi, ale v realitě to byl vzor. V deníku z roku 2006 mám napsáno: "Jeho zpěv bude pro mě vždy tím, co mě přimělo dělat hudbu tak, jak jsem si ji zamiloval..."

Každopádně, asi to bude znít zvláštně, ale když se o jedenáct let později zabil, jako bych dostal propustku na svobodu. To omámení z roku 2003 (kdy jsem je poprvé viděl hrát) se postupně rozpustilo, a já začal hledat svůj vlastní příběh. Pokoušel jsem se o to i dříve, ale nešlo to; jako by ten styl řevu a způsob hudby korespondoval se zoufalstvím, se kterým jsem se do té chvíle identifikoval. Jako by říkal: "Jsem na dně, ale všichni mi můžete..." Do deníku jsem připsal: "Dnes zemřel někdo, kým jsem chtěl být... Provaz mi zabil hrdinu... Sbohem, můj platonický příteli... Doufám, že neskončíš v pekle." A tak se kapitola tohoto příběhu symbolicky uzavřela, a já se mohl začít postupně přibližovat sám sobě.

Teď, o několik let později, bych tedy rád zodpověděl, jak sám sebe profiluji: Nikdy nechci zcela úplně zjistit, kdo jsem, a tím se uzavřít dalšímu pokroku, ale něco přece jen vím... Tomu umělci, hudebnímu producentovi a vizionáři ve mně jde o to se stát součástí nevyhnutelného posunu hudby k pointě. Mám pocit, že je nevyhnutelné, aby za chvíli nešlo jen o nový rytmus nebo melodii. Hledám význam. Hledám příběh. Věřím, že když bude hudba vyprávět tak, jak to umějí filmy nebo knihy, bude i hudba znamenat víc než jen další jméno v katalogu. Píšu spoustu hudby a pak z nich tvořím příběh. Ne naopak. A právě v tomto principu se liším od ostatních. Trvalo to 19 let a Chester musel zemřít.

Proč se hlásíš právě do REC.Stage? Co si od toho slibuješ? Zkoušel jsi štěstí i jinde?

V minulosti jsem se účastnil mnoha hudebních i televizních soutěží, ale nikdy jsem neuspěl. Tvrdili, že jsem nebyl dost dobrý. Navíc kromě Linkin Park jsem chtěl být jako Michael Jackson, Alicia Keys, Bob Dylan, předtím jako Mars Volta a tak dále a tak dále. Beatles... Ale i když mě všude vyhazovali dveřmi, vracel jsem se oknem. Důvod byl ten, že jsem tomu malému dítěti ve mně chtěl dát - za každou cenu - pocit důležitosti; za všechnu tu šikanu a další smutné momenty, abych už konečně všem ukázal, že jsem někdo... A taky že dobře vypadám. Ale namísto psaní vlastní hudby jsem se soustředil na zbytečnosti: překlad kapelních stránek do osmi jazyků, polepování metra tisíci ilegálních nálepek se jménem naší skupiny a fotkou, jak stojíme na kostelní lampě jako boybandové hvězdy, posílání dotazů na Warner Music, jestli už mají pro Linkin Park předkapelu (smích), a tak podobně. Namísto hledání sebe sama jsem v minulosti hledal masku, kterou bych si nasadil a uhranul tak duchy ze své minulosti.

Štěstí jsem tedy zkoušel, ale musel jsem ujít pěkný kus cesty, než jsem se stal Qr.iousem, a mohl se přihlásit do pořádné hudební soutěže. Každopádně bojím se cokoliv očekávat. Očekávání je na hraně s marnivostí. A marnivost se mi protiví. Ale jsem odhodlaný udělat maximum, abych si tento rok zahrál na velkých festivalech a dal při té příležitosti dohromady partu muzikantů, kteří se mnou do toho půjdou.

Soutěžíš s písní "Blind Wonderman". Tu jsi složil už v roce 2017 ještě pod starým názvem "Hello". Co tě vedlo k jejímu přejmenování?

Dru mi říkal, ať zvážím jiné jméno, protože "Hello" už má Adele. A tak jsem se zeptal sami sebe: "Ty tam v tom zrcadle, chceš soupeřit s elitou populární hudby?"

A proč soutěžíš právě se skladbou, která už je pět let stará? Vnímáš ji jako základní ukazatel svojí tvorby?

Tu písničku až na jednu kadeřnici a pár mých známých nikdo neslyšel. Když jsem ji v roce 2019 poprvé představil, udělal jsem chybu: natočil jsem k ní klip, rozeslal na sociální sítě a čekal na zadku, co se bude dít... No, představte si, nedělo se nic. (smích) A tak jsem se hledal dal.

Na konci "Blind Wonderman" zpívám: "It's you, you're looking for," tedy: "Jsi to ty koho hledáš." Občas napíšu text, jehož význam mi docvakává postupně. Tady jsem se pokoušel omluvit se své duši za to, že jsem chtěl jinou… po letech ke mně promluvila: "Nadechni se a uvědom si, že ten, na koho zíráš v zrcadle, není tvůj nepřítel. To není někdo, kdo se tě snaží propíchnout. Jsi to ty. Jsi to fakt ty. A i kdyby ses pokoušel sám sebe zabít, pořád to budeš ty.…"

A to mě uklidnilo. (smích)

Dal jsem si tedy záležet a připravil příběh, který bych nyní - o pár let později - chtěl začít vyprávět. "Blind Wonderman" je pointou tohoto příběhu. Příběhu o ztrátě, hledání a nalezení sebe sama.

Nejen song má několik tváří, jak hudební, tak vizuální. K této písni vzniklo několik videí. Tato verze nejvíce korespondovala s obsahem?

K písni "Blind Wonderman" skutečně vzniklo v průběhu času několik verzí hudebních klipů. V jedné jsem se pokoušel vytvořit digitální video s hackerem, který odpálí zemi atomovou bombou. V další (tentokrát hrané verzi) se pražským metrem procházel samuraj v orientální zbroji, který na konci sundal helmu. Vizuálně to bylo všechno krásný, ale s výsledkem jsem spokojený nebyl. Hledal jsem dál, až jsem našel talentovaného Miroslava Smitha Kováře, který v rámci zadání dostal nápad na natočení klipu s pointou slepce - bruslaře. A to mě nadchlo.

Když jsem pořádal konkurz na role krasobruslaře a krasobruslařky, vybral jsem ty, kteří mi přišli nejskromnější. Ukázalo se, že šlo o olympioničku a juniorské mistry světa - Annu Duškovou a Radka Jakubku. To mě zaujalo. Vhodnost jako ideálních kandidátů podpořilo, že se jich pointa písně osobně dotýkala: oba prošli těžkými bolestivými zraněními, která museli překonat, pokud chtěli opět pokračovat v tom, co milují... A to byl první střípek mého probuzení: protože překonávat sami sebe je vlastně to nejtěžší, čemu při hledání sebe sama čelíme. Došlo mi, že tedy nehledám sám sebe a vlastní velikost, ale pouze sám sebe. A teprve po nalezení sebe sama muže přijít to další. S penězi je to přece stejné: když něco děláš pro peníze, nemá to zdaleka tolik energie, jako když to děláš pro věc samotnou.

Díky tomuto songu vznikla na jednom hudebním portálu spolupráce s producentem Dru Castrem, který stojí za tvorbou Eminema, Ushera, Jammieho Coxe a dalších slavných osobností. V čem je jiná tato úprava? Proč jsi předělal už hotovou píseň a nepracoval spíš na nové? Co tě to nejvíc naučilo?

Naučil jsem se stát si za svým. Kdokoliv vám muže říkat, jak co má být, ale pokud nedáte na svůj instinkt, jste jen další v řadě. Původní píseň byla více alternativní a obsahovala pouze klavírní podklad a hook s "Hello!". Chtěl jsem s ni dále pracovat, a to nejlépe s někým z hudebního průmyslu. S někým, od koho se mohu učit. Nicméně stále jsem měl na zřeteli nenechat se zavléct do zaběhlých kol. Když se Dru zavřel přes noc do studia a druhý den ráno představil aranžmá, obsahovala skladba věci a party, které jsem necítil. A tak jsem do něj šil tak dlouho, až jsme se dostali do finální verze. Ne u všech by toto bylo asi možné, ale já jsem vděčný a děkuji hudebnímu bohu, že mi tuto příležitost pomohl proměnit v něco, pod co se podepíšu i za padesát let.

Rýsuje se spolupráce s někým dalším? Případně, s kým bys ty sám rád spolupracoval?

Rád bych spolupracoval s pozitivními lidmi, kteří do toho se mnou půjdou. Pokud je někde mezi vámi hudebník, který by si chtěl představit míru respektu, kterou k němu mohu mít, představ si následující: hraješ se mnou, náhle dostaneš životní nabídku, a odejdeš. A já ti pak pošlu tento dopis na rozloučenou:

"Ahoj,

chtěl bych ti ještě jednou moc poděkovat za to, co jsi předvedl. Moc jsem ocenil, jak ses do těch písní dokázal vžít a vložit do nich perfekcionalismus a vášeň, a to i přesto, že už tvé party byly předem napsány. Věděl jsi, že hledám ty nejlepší, a proto se teď s tebou loučím jen s těžkým srdcem.

Je mi jasné, že nebylo jednoduché (a mnohé to odradilo) hrát se mnou i přesto, že jsem zatím neměl žádné jméno a tím jsem nám nedokázal vyjednat žádná velká hraní, ale na druhou stranu myslím, že ti to určitě něco dalo: minimálně zkušenost hraní v kapele s hudebním producentem, dalším kámošem producentem, baskytaristou, DJem, bubeníkem, kytaristama, backvokálistama, menším orchestrem a mladým nesmírně talentovaným pianistou na záskok, Štěpánem Kunešem, který je nadaný, ale stále chodí na střední.

Moc mi pomohlo, žes se mnou hrál i přes to, že jsem blázen do stále nové hudby a vůbec do všeho možného, jako třeba Marvina Gaye apod. Jo, a asi máš pravdu: ty první Coldplay byli fakt nejlepší.

Chci ti říct, že díky tobě jsem se cítil svobodný a mohl jsem nás posouvat blíž našemu velkému snu: hraní pro lidi, kteří naši hudbu budou milovat a prožívat tak jako my. Přeji ti do dalšího hudebního života to nejlepší a věř mi, že pokud se mě na tebe někdo zeptá, budu o tobě mluvit s nadšením a doporučovat tě.

Tvůj Qr.ious

P. S.: Nikdy nezapomenu na náš velký koncert po vítězství v REC.stage, to byl ale začátek co?

P. P. S.: Kdyby ses chtěl vrátit nebo jestli znáš někoho, s kým bych se měl potkat, piš na crizmkodo@gmail.com - to je nový e-mail, jen pro nejbližší."

Jak vlastně vznikl tvůj pseudonym?

Měl jsem spoustu jmen a se žádným jsem se nikdy nedokázal ztotožnit. Qr.ious (čteno kjurijz) vzniklo jako spojení anglických slov cure a curious. Qr s velkým Q a malým r je tedy zkratka pro Cure (anglicky lék), nikoliv pro QR kód, psaný oběma velkými písmeny. Význam je v tom, že zvědavost je lék. To je to, co by právě teď (podle mě) světu nejvíc prospělo: zvědavost. Zvědavost, jestli jsou právě tyto informace důvěryhodné. Zvědavost, zda musím mít na všechno okamžitě silný názor. Zvědavost, jestli je skutečně nutné doslovně interpretovat a naplňovat vše, co bylo napsáno před tisíci lety. Když s tím přišla moje snoubenka Yayu, okamžitě jsem věděl, že to je to, co svět vždy potřeboval a potřebuje. Že to je to, čím bych chtěl inspirovat.

Tvůj podpis v e-mailu je tvořen kódováním, které vytváří siluetu obličeje. Jak tě to napadlo?

Často experimentuju s novými nápady a sám se sebou. Ani nevím, jak mě to napadlo.

Tvůj oblíbený citát je: "Mysl je jako padák. Funguje jenom, když je otevřená." Co na tebe nejlépe funguje, aby ses otevřel, uvolnil ruce při tvoření? Co ti pomáhá, aby k tobě přišla múza?

My umělci jsme vlastně průzkumníci. Prozkoumáváme duše vlastní nebo ostatních. Když pracujeme na nové věci, je to vzrušující, protože nikdy nevíš, co objevíš. Tedy skutečný tvůrce je také skutečný neúnavný badatel, který se těší na další ráno, kam ho slunce nebo déšť zavedou tentokrát. Můj otec byl akademický sochař, matka grafičkou, v rodině mám i herce a vynálezce. Já sám to tedy mám v krvi, ale i kdybych to tam neměl, tak jediné, co bych potřeboval, je zaměřit se na zvědavost. A pokud zrovna zvědavý/á nejsi, tak přemýšlej, co takový stav navodí.

Jsou lidé, kterým pomáhá samota či alespoň odpojení se od sociálních sítí, od kontaktu s ostatními. Izolace. Stav, kdy mozek začne být hladový po něčem novém. Když se nic neděje, on přímo dychtí po zážitku nebo informaci, kterou by zhltl. A nejlépe pokud to bude zapadat do struktur, kterým rozumí, jako například příběh. Proč myslíš, že tak milujeme příběhy? Příběhy jsou vlastně testovací trenažéry, kdy se na chvíli (pokud to vypravěč umí) vcítíme do někoho dalšího a krmíme naši neutichající zvědavost. Múza tedy není nic jiného než pojmenování tohoto momentu neutišené zvědavosti, kdy se nedáváme odradit vlastním strachem.

Za posledních šest let jsi složil kolem osmdesátky songů s anglickými texty, které se zaměřují na průzkum duše, lásky a podobně. Jak to vypadá s debutovou deskou? Prý na ní pracuješ dva roky...

Písně, které skládám, jsou vždy podvědomé výkřiky tématu, se kterým se musím vypořádat, jinak zešílím. Pak po nocích nedělám nic jiného, dokud tam tu emoci prostě nemám. A pak zase brečím, když ji tam mám. A tak stále dokola. Už si pomalu přijdu jako blázen. Naštěstí se stále posouvám i jako hudební producent, mé věci jsou čím dál častěji ucelenější. Inspiruje mě Max Martin a jeho věta: "Breath and simplify," neboli: "Dýchej a zjednodušuj." Mé starší skladby jsou komplikované, pro normálního I COUDN'T CARE LESS člověka těžko vstřebatelné. Posouvám se k jednoduchosti. Zároveň hledám spojující princip a synekdochu. Chci, aby všechny písně mluvily vlastní řečí, třeba jako "Thriller" od Michaela Jacksona. A protože z podstaty mého kreativního procesu nemám ani nemůžu mít efektivitu práce Motownu, trvá to.

Debutová deska bude obsahovat pravděpodobně devět písní, které budou vyprávět příběh "Fly On a Shooting Star". V závorkách je rok první verze každého songu: "Midnight Love" (2022), "Oh My Lord" (2017), "Swing On The Road" (2020), "Memories of the Future" (2021), "Falling Down" (2019), "Follow The Devil" (2016), "Buried Like That" (2021), "Black Lullaby" (2018) a "Mysterious" (2018). Cítím, že jsem blízko.

Deska "Fly on a Shooting Star" bude "založena na teorii vyprávění ve třech dějstvích". Jak tomu mám rozumět?

Teorie o třech dějstvích je model vyprávění rozdělující příběh do tří částí. Říkejme jim třeba předehra, konfrontace a rozuzlení. Je to princip, který se používá například při psaní scénářů nebo knih.

Když jsem se asi před deseti lety začal hodně zajímat o psaní, natolik mě to zaujalo, že jsem chvíli zanechal hudby a věnoval se pouze studiu této teorie. Byl jsem hladový po pointě. Po smyslu, který by písničky měly, kromě toho, že si je někdo někdy poslechne. Díky tomu jsem taky nevydržel v žádné kapele déle než čtrnáct dní. Vadilo mi, jak vždy rychle vznikl Rubikon, který se ostatní zdráhali překročit. A tak čas plynul dál a já jsem i přes veškeré snahy zapojit k sobě další lidi zůstal na celou věc sám. A ani se jim nedivím, škemral jsem o pozornost.

Čas běžel, až jsem v roce 2019 dodělal podklad pro hudební album založené na principu vyprávění v teorii o třech dějstvích, přesně jak jsem si vysnil. Měl jsem pocit, jako bych právě objevil novou planetu. Něco jako když v osmdesátých letech v New Yorku nalezli pod nohama do té doby neobjevený tunel. Celou dobu tam byl. Jen začít kopat.

Příběh jsem pojmenoval "Fly on a Shooting Star", protože stejně jako by člověk chtěl občas být mouchou a vidět zázračné věci zblízka - třeba padající hvězdu -, je i život plný překvapivé krásy. Podklad k albu vznikl z nejvíce osobních songů, které jsem u sebe našel. Grafiku jsem doplnil z děl svého otce a výsledný booklet si můžete prohlédnout zde. Odkazy na demo písně nefungují, ale postupně budou přibývat na Wizionary.com, jakmile deska začne jít postupně ven.

S třemi dějstvími souvisí i to, že sis vloni nechal v USA patentovat počítačem implementovanou metodu pro vyprávění příběhu umělcem prostřednictvím sekvenčních vrstvení. Můžeš prosím vysvětlit laikovi, k čemu je to dobré?

Kdysi jsem se probudil celý zpocený. Hlavou mi běžela otázka, zda bych vlastně i ostatním umělcům mohl pomoci vyprávět skutečné příběhy. A zda by o to stáli. A protože jsem se dodnes setkal veskrze s pozitivními reakcemi, pustil jsem se do toho.

Rozpracoval jsem nástroj na přerozdělování uměleckých děl do malých dílčích částí vyprávění tak, aby vznikal příběh založený na teorii o třech dějstvích. Dal jsem všechny potřebné komponenty dohromady a nyní vzniká startup Wizionary.com, na kterém se vše bude odehrávat. Tento rok mám v plánu najít vhodné umělce a příští rok to spustit. Wizionary by se mohlo stát místem alternativního konzumu hudby, ve kterém se budou umělci z hudební, animované a literární branže navzájem doplňovat a tvořit unikátní díla. Uživatelé si pak budou užívat audiovizuální tripy, které pravděpodobně ještě neviděli. Celý tento proces spadá pod patent, který už je platný, a můžu tedy o tom již mluvit.

Kdybych se chytla podobného anglického slova - cítíš se jako vizionář?

Wizionary, stejně jako Qr.ious, vymyslela moje Yayu. A když to poprvé řekla, bylo jasné, že to přesně vystihuje veškeré mé bytí. Byl to pocit, kdy všechno dává smysl a vy už ani nemáte co k tomu dodat. Každopádně já se ostýchám se takto vyloženě nazývat. Dlouho jsem měl problém ostatním přiznat, že jsem umělec (pitomé pocity z dětství), natož abych se nazýval vizionářem. Ovšem čas ukáže.

V rámci vzniku debutu jsi odletěl do Stockholmu nahrávat s producentem Andreasem Montufarem. V Česku nejsou dobří producenti?

Moc mě baví spolupracovat s jakýmikoliv talentovanými hudebními producenty a hudebníky, kteří jsou naladěni pozitivně a mají otevřenou mysl. Pokud dokonce chtějí překročit hranice svých možností, nemohl bych být šťastnější.

Musím ale také říci, že přirozeně inklinuji k hledání té složitější cesty. Mám totiž pocit, že si ji ostatní nevolí, a tak ji vyhledávám já. Tento princip se mi pak aplikuje na všechna spektra mého života, a já si tak komplikuji zdánlivě banální procedury jako třeba nalezení kamaráda producenta.

Ve Stockholmu jsem prošel poslední proměnou, protože jsem si uvědomil, že potřebuji zvuk, který zní v hlavě jenom mně. Nabrali jsme tedy spoustu materiálu, jak instrumentů, tak zpěvu, měli jsme pár skvělých sessions, ale nakonec jsem si veškeré tracky převzal a začal na nich pracovat sám. Je to stejné jako s Dru Castrem: kvůli tomu, že má někdo pět Grammy, skutečně nemusím dělat všechno tak, jak řekne.

Nejen že střídáš a zkoušíš nové producenty. Ty jsi za svůj život vystřídal hodně bydlišť a prací. Znamená to, že jsi nestálý, nebo se stále hledáš? Nebo potřebuješ stále nové impulsy ke tvorbě a k životu?

Ano, hudba pro mě vždy měla jasnou prioritu... Před lety v lukrativním zaměstnání: "Říkáte, že si mám vybrat, jestli dělat hudbu, nebo tady pracovat? V tom případě končím," - true story. (smích)

Hudbě jsem se začal věnovat už na střední (když vyšel živák Linkin Park "Live In Texas") a po dědově smrti mě napadlo, že se jí budu do roka živit. To mi bylo sedmnáct a já myslel, že když po půlroce hraní na kytaru dokážu zahrát pár sólíček a pořádně zařvat, všichni se ze mě posadí na zadek. Ale co víte v sedmnácti? Pak jsem si nadělal ohromné dluhy, a než jsem si založil vlastní firmu, splácel jsem desítky astronomických pokut dopravnímu podniku (tímto zdravím), asi tři exekuce a jednu prošlou pokutu za nevyzvednuté auto z policejní záchytky ve výši 219 tisíc. To zatracený auto ani nešlo umýt.

Každopádně cokoliv se ti v životě děje, děje se, protože to tak potřebuješ, a pokud naděláš spoustu chyb, máš mnohem více příležitostí se z nich poučit a tím získat nezbytné zkušenosti, o které se v budoucnu opřeš. Stěhoval jsem se čtyřiadvacetkrát a prací vystřídal tolik - od podomního prodejce přes taxikáře až po obchodního ředitele jedné firmy ve vyšívacím průmyslu (fakt vyšívacím). Zpětným pohledem to skutečně byly impulsy k tvorbě, ale to v ten moment nevidíš. Víš jen, že ti hlavou létají miliony myšlenek a ty nevíš, jak se jich zbavit. A pak už jen v Chorvatsku plaveš po moři vstříc vzdálenému ostrovu, než zjistíš, že není cesty zpět. Nikdy nezapomenu na ty vyděšené pohledy turistů, když mě zachraňovali.

Nad pravým obočím máš vytetovaný trojúhelník. Co se za tímto symbolem skrývá?

Skoro se mi na to vzhledem k předchozí otázce nechce odpovídat. (smích) To jsem takhle jednou hrál se svou bývalou kapelou v Izraeli a rozhodl se, že bych nad pravým obočím potřeboval trojúhelník. Stalo se vám někdy, že jste něco udělali, protože jste to tak cítili? Třeba pořídil si tetování na obličej? Pokud ne, gratuluji vám: "Jste v pořádku."