Od návratu Dead Can Dance v roce 2005 je okolo nich na koncertních pódiích téměř neměnný tým lidí. Vizuál scény je vždy minimalistický (velká projekční plocha za zády hudebníků, tentokráte ozvláštněna zavěšenými modely listů z rozličných stromů) a decentní světla, jež korespondují s náladami jednotlivých skladeb. Tentokráte však DCD šli po stopách komornosti a nabídli vyváženou cestu napříč celou diskografií, opomenuty byly snad jen bezejmenný debut a album "Spiritchaser". A po dlouhých dvaceti osmi letech se do setlistu vrátil dojemný "Persian Love Song (The Silver Gun)".

Večer zahajovala skotská hráčka na klávesy Astrid Williamson, jež je pevnou součástí live bandu Dead Can Dance. V rámci svého bloku se doprovázela na kytaru nebo klávesy vyzdobené růžemi a občas si pustila nějaké předtočené základy. Lehce se rozpovídala o své nové desce "Into The Mountain", které patřil zejména závěr jejího vystoupení. Publikum ocenilo hned několik krátkých vět v češtině a dojemnou "Underwater", kdy prvně zněly navrstvené klávesové plochy a rozechvělá klavírní linka. Z novinky pak zaujala "June Bug" a místopisně pojmenovaná "Corsica".

Astridino křehké písničkářství bylo příjemným naladěním na následné hlavní dějství. Klidně mohla hrát i o pár minut déle, konec se songem pojmenovaným po naší metropoli přišel dosti nečekaně.

Jak již bylo zmíněno, Lisa Gerrard a Brendan Perry současnou štaci pojali v rekapitulačním módu. V přehlídce naštěstí zůstalo mnoho lehce povinných skladeb, ale došlo i na pár atypických překvapení. Hned úvodní "Yulunga (Spirit Dance)" naznačila, po jakých pěšinách protagonisté budou procházet, a potvrdila, že Lisa je stále ve výtečné hlasové formě (ačkoliv častí návštěvníci jejich vystoupení určitě zaznamenali, že v některých kompozicích došlo k úpravám a hlasovým posunům). Nic však neubralo na majestátnosti a uhrančivosti jejího až éterického projevu.

Brendan naopak příspěvky do setlistu vybíral spíše z novějších položek jejich nahrávek, ať už to byla "Amnesia" hned zkraje nebo přídavková, stále neskutečně dojemná "Children of the Sun" (obě z předposlední kolekce "Anastasis"). Coby připomínka dávných časů zaujala "In Power We Entrust the Love Advocated" z épéčka "Garden Of The Arcane Delights", které je úzce spojeno s prvotinou "Dead Can Dance".

"The Ubiquitous Mr. Lovegrove" a "The Carnival Is Over" se staly středobody večera, které publikum vtáhly do emočně vypjatých chvil, a drobet tak zbořily osobitější a spirituálnější formy, na kterých se stavělo. Hudební aranže si pohrávaly s typickými detaily sound designu formace a celé Kongresové centrum se touto atmosférou a zvukomalbami nechalo unášet. Protipóly pak byla hodně éterická sóla Gerrard - zejména bezchybný heart stopper "Sanvean" - a v kontrastu téměř démonický Perry v "Black Sun".

Nečekaným zjevením se stala velmi raritní "Bylar", která nevyšla na žádné řadovce a kterou tak fanoušci znají jen z kompletu "Dead Can Dance 1981 - 1998". Hlavní blok ukončila dnes již ikonická "The Host of Seraphim" v tradiční aranži pro vícehlasy. Její vyznění bylo v aktuální formě ambientnější, poklidnější. Úplný závěr vystoupení patřil nejdříve "The Wind That Shakes the Barley" doplněné krásnými sóly pro flétnu a minimalistickými plochami kláves a nakonec další klasice "Severance".

Aktuální tour ubrala na dramatických otočkách nebo na hledání muzikantské renesance. Nejde v ní ani o důsledné mapování vývoje DCD, zejména pak první dekády, kdy byli nejvíce aktivní nejenom ve zvukových rovinách. Současný setlist si vybírá spíše ty osobitější opusy, v nichž se na dřeň krájejí emoce, hra s detaily má střídmější formu a nabízí ryzí intimitu.

Souhra celé skupiny je postavena na vzájemné symbióze - pokud se někomu povede nějaký ten přehmat či chybka, ostatní promptně zareagují a vše zamaskují. V Praze na nic takového nedošlo, maximálně v počátku "Children of the Sun" Lisa cosi hledala a Brendan hbitě přispěchal na pomoc. Malý políček za uši by si však zasloužilo několik málo fanoušků, kteří rušili nepříliš vhodnými pokřiky - nejvíce to bylo za hranou před a cappella vsuvkou "Persian Love Song (The Silver Gun)", kdy Gerrard vyloženě čekala na klid.

Další z řady pražských koncertů Dead Can Dance (jeden je v plánu ještě dnes, bude jej zahajovat klávesový hráč Jules Maxwell) opět potvrdil, že tato kapela je nezaměnitelnou legendou. Lisa Gerrard a Brendan Perry o své hudební mistrovství bedlivě pečují a každé následné turné je vždy možností nechat se opět vtáhnout do hudebně intenzivních prožitků plných nepřeslechnutelného citu pro detail. Z tohoto nekonečného a éterického universa se posléze jen nesnadno vystupuje.