Jejich příběh se začal psát v srpnu roku 1981 v Melbourne. V té době se nejen Austrálií šířila punková scéna, jíž byl Brendan Perry aktivním účastníkem. Naopak Lisa Gerrard už tehdy více pokukovala po mnohem avantgardnějších tvůrčích přístupech. Jejich nečekané spojení jim však dalo šanci najít svou vlastní zvukovou tvář. V původní sestavě Dead Can Dance se objevili ještě baskytarista Paul Erikson a bubeník Simon Monroe, se kterým Brendan tehdy hrál v kapele Marching Girls. O hudbě spolu hodně mluvili i během pracovních směn v jedné nejmenované libanonské restauraci, v níž také střádali finance na první vysněný výlet do Londýna. Tam se nakonec vypravili v květnu roku 1982. Lisa pak na tyto začátky často vzpomínala, byly pro ně totiž těžké, zpětně byli rádi, že si sebou přivezli i vlastní kola. Měli omezený přísun peněz, protože Británie v módu Margaret Thatcherové je zrovna s otevřenou náručí nepřivítala, v mnohém se museli uskromnit. To je však nikterak neodradilo od natáčení demosnímků, díky nimž jim štěstěna otevřela dveře do vydavatelství 4AD.

Zvuková odysea, počátek (1982 - 1988)

V londýnském působišti se obměnila sestava formace, kdy se v ní nově objevili Paul Erikson a Peter Ulrich. Vydání bezejmenného debutu se protáhlo, finální práce na něm proběhly v roce 1983, do obchodů se podíval na konci února roku následujícího. Velká očekávání však nebyla naplněna ani navzdory vychvalované skladbě "Frontier". Skupina na desce hledala jakýsi průsečík mezi post punkem, gotickým rockem a éterickými rovinami své hudby. Zároveň DCD nechtěli skončit v jednom koši se všemi ryze gotickými kapelami. V té době odehráli i několik vystoupení u Johna Peela na BBC Radio 1, soubor toho materiálu pak vyšel na rozšířeném vydání épéčka "Garden Of The Arcane Delights" (2016), které původně vyšlo coby uzavření tohoto raného období. Tehdy taktéž došlo k jednomu zásadnímu rozhodnutí, jak pokračovat dále.

Tím milníkem se stalo spojení ústřední dvojice s producentem Johnem A. Riversem, který byl iniciátorem změn a, zejména u Brendana, zevrubného budování hudebního rozhledu. Ten v sobě spustil proces nasávání nových poznatků, zkoumání producentské práce z různých směrů a čerpání z hudby ze všech možných koutů světa. Prvním výsledkem této kooperace bylo hned následné album "Spleen And Ideal" (1985), kdy se duo posunulo k mnohem éteričtějšímu pojetí muziky a využití netradičních akustických nástrojů (violoncella, trombonu nebo tympánů). Hudba sama o sobě zhutněla a rezonovala. Taktéž už se měnilo ústřední téma a zacílení jednotlivých děl. "Spleen And Ideal" bylo prohlubní na splíny a ideály, jež nás mohou obklopit a zranit. Nemálo fanoušků prvotiny "Dead Can Dance" bylo dokonale zmateno, ale objevilo se také nemálo nových, kteří nahrávce pomohli doputovat na druhé místo v britském indie žebříčku.

Rok 1986 byl ve znamení prvního velkého turné Dead Can Dance a příprav následné kolekce "Within The Realm Of A Dying Sun". Propojenost s producentem Riversem našla nové možnosti, dokonce ji mnozí považují za vrchol této tvůrčí etapy kapely. Brendan si často pochvaloval, že díky Johnovi objevil nové cesty, jak rozšířit jinak vlastní omezené instrumentační možnosti. Citelný byl příklon k hudebním zdrojům středního východu, který se stal předvojem tvůrčího přístupu na následné "The Serpent's Egg". V songu "Cantara" se objevila i symbolická mystika, které vévodil éterický Lisin zpěv. Vokální linku z "Dawn Of The Iconoclast" o několik let později po svém vysamplovali The Future Sound Of London do kultovního singlu "Papua New Guinea" z jejich debutu "Accelerator".

Velmi plodná osmdesátá léta byla završena zmíněnou "The Serpent's Egg" a ještě hlubším prozkoumáváním hudební historie. Nejvíce ji následně zviditelnila skladba "The Host of Seraphim", když ji použil ve svém snímku "Baraka - Oddysea země" režisér Ron Fricke. Ten s Brendanem a Lisou souzněl v umělecké rovině, tudíž to v průběhu let nebyla jejich ojedinělá spolupráce. "The Serpent's Egg" patří k výrazným milníkům pro svou atmosféru a ideu natočit pradávnou (ranou) hudbu novými způsoby a přenést středověk do současnosti. Kromě hudebních inspirací se obzory rozšiřovaly spolu knihami či fotografiemi z cest, byl to funkční pro sebe uzavřený mikroorganizmus, který byl tímto v universu Dead Can Dance uveden do života. V témže roce (1988) se prvně podíleli i na soundtracku - Agustí Villarongas je oslovil pro svůj projekt "El Nino De La Luna", v němž si Lisa zahrála jednu z menších rolí.

Lisa Gerrard, sólo

Tato filmová setkání nebyly pro Lisu Gerrard pouhé náhody. Ve svých sólových projektech se podílela hned na několika soundtraccích, z nichž nejviditelněji zazářil ten, v němž spojila síly s Hansem Zimmerem. "Gladiator" je nepřeslechnutelným klenotem, na kterém oba hlavní aktéři našli pro své hudební výrazivo společnou řeč. Mezi dalšími pak pozornost zaslouží snímky "Balibo", "Whale Rider" nebo volné pokračování zmíněné Baraky "Samsara", to spojovalo hned tři hudební světy - Lisy, Michaela Stearnse a Marcella De Francisciho.

Vedle tohoto materiálu se Gerrard v každém nově natočeném projektu uměla obklopit zajímavými hosty. V tomto ranku vyčnívají desky "Duality" s Pieterem Bourkem, "Immortal Memory" s Patrickem Cassidym, ambientní "Farscape" s klávesovým mágem Klausem Schulzem (ten nás bohužel minulý měsíc navždy opustil) nebo loňská "Burn", která byla natočena s participací současného klávesisty Dead Can Dance Julese Maxwella. Pokud preferujete její ryze sólová alba, neměli byste vynechat její debut "The Mirror Pool" a následnou nahrávku "The Silver Tree". K nim postupně přibyly desky "The Black Opal" a "Twilight Kingdom", z níž si můžete níže připomenout kompozici "Seven Seas".

Zvuková odysea, finále (1990 - 1997)

Pátá studiovka "Aion" přinesla další posun. Byla to první nahrávka, která vznikla po konci partnerského vztahu hlavní dvojice a prvně si ji také sami produkovali. Brendan navíc ve vlastní režii obstaral celý zvukový design. Hudebně se celý opus přesunul k renesanci, gregoriánským chorálům a barokním elementům. Tyto přístupy se staly poznávacím prvkem této desky, vše bylo natočeno na původní nástroje, nechyběly ani vícehlasy. "Aion" opět držel ucelený koncept zkoumající dobrotivou moc existující na věčnosti, ve znaku určité víry, časoprostoru a vesmíru okolo nás. Během dokončování této kolekce Dead Can Dance vyrazili i na své první americké turné.

Z něho posléze vznikl záznam "Towards The Within" (1994), ke kterému byl natočen i koncertní film v režii Rona Frickeho coby revanš za "Baraku". Na tomto záznamu je ke slyšení i nemálo skladeb mimo desky, včetně fenomenální "American Dreaming" nebo tradicionálu "I Am Stretched on Your Grave". Následné album "Into The Labyrint" (1993) stihlo vyjít před vydáním živáku a přineslo příklon k elektronice a samplingu spojený s gaelskými a ryze folkovými odkazy. "Into The Labyrint" vznikalo na osamoceném venkově, ovlivněno životem zdejších lidí, které Brendan během samotného natáčení často potkával a dával se s nimi do řeči. Hned úvodní "Yulunga (Spirit Dance)" se taktéž objevila coby součást soundtracku zmiňované "Baraky".

Vzdalující se místa pobytu hlavních aktérů a změna tvůrčího přístupu proměnila nemálo věcí. To se dotklo i sedmé řadovky "Spiritchaser" (1996), která nakonec předznamenala rozpad Dead Can Dance. Nahrávka se pohybuje v mantinelech world music, lamentuje nad hudbou s africkými a jihoamerickými kořeny. Jedná se o vyobrazení nové éry a její oduševnělost v optice této dvojice. Zajímavé podhoubí má skladba "Indus", která v sobě ukrývá melodický fragment připomínající písničku "Within You Without You", tedy track, který v roce 1967 složil George Harrison a následně nahrál se skupinou indických hudebníků a vyšla na ikonickém elpíčku "Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band". Brendan měl využití tohoto prvku oficiálně posvěcené od nahrávací společnosti. Po odjetém koncertní štaci přišla studená sprcha a rozpad tohoto dua. Ačkoliv dotočená kompozice "The Lotus Eaters" byla základem nového materiálu, nakonec se objevila na rekapitulační kolekci "Dead Can Dance (1981-1998)".

Brendan Perry, sólo

Vedle Lisiných bohatých sólových aktivit ty Brendanovy vypadají mnohem skromněji. Když však budete pátrat, dostanete se taktéž k zajímavému počtu hostování, včetně producentských výpomocí. Minialbum "No Land" je spojením Perryho s dvojící Olivier Mellano a Bagad' Cesson. Pokud se ponoříte ještě hlouběji, nejenom na internetu dopátráte ony rané punkové tracky, nevydané věci a demo snímky, jejichž časová značka vzniku spadá kamsi před samotný začátek Dead Can Dance.

Sólové desky zatím vydal pouze tři. Ta první vyšla téměř ve stejný čas jako "The Mirror Pool" a nesla titul "Eye Of the Hunter". Kromě autorských písní přinesla i cover "I Must Have Been Blind" jeho oblíbence Tima Buckleyho. Naopak "Sloth" mohli fanoušci již zaslechnout na dřívějších koncertech jeho domovské kapely. Na následnou "Ark" se čekalo přes jednu dekádu a přinesla příklon do hutnějších atmosfér a výraznější práce s elektronikou, "Utopia" se pak stala pevným středobodem této desky. Zatím posledním projektem je předloňská kolekce "Songs Of Disenchantment: Music From The Greek Underground" věnována řeckému stylu rembetiko.

Návrat a realita (2005 - 2022)

V roce 2005 Dead Can Dance ohlásili návrat na koncertní pódia. Zprvu to bylo jen krátké turné, žádný náznak, že by mohlo dojít i na nějaký nový materiál. Ten přišel až o dlouhých sedm let později, kdy vyšel monotématický počin "Anastasis" (řecké slovo pro vzkříšení), jenž proplouval již známým hudebním univerzem a rozpoznatelným rukopisem této dvojice. Od prvních několika málo tónů bylo patrné, že je dodržena charakteristická směs worldbeatových rytmů a starodávných melodií s bohatě uhrančivou a elektronickou atmosférou, jež ani po letech neztratila na svém kouzlu a náboji. Středem pozornosti byla ponurá témata (sahající až k apokalypse) a precizní zvukový design.

Zatím posledním střípkem do diskografie Dead Can Dance je tři roky starý konceptuální monument "Dionysus" vyprávějící příběh z řecké mytologie. Nabízí opět výraznější práci s rytmickými strukturami a atypicky je rozdělen jen na pouhé dva propojené díly, jež mají své podkapitoly. Patrný je opět Brendanův cit pro detail a konstrukci jednotlivých kompozic, z výsledků je patrné, že to je možná i více jeho deska a Lisa Gerrard je zde spíše v roli hosta, ale toto zdání může klamat. Svým způsobem je to uzavření jejich další tvůrčí kapitoly a ohlédnutí zpět kamsi k éře desky "Spiritchaser".

Současné turné, které má v plánu hned dvě zastávky v pražském Kongresovém centru, kde se představí 2. a 3. května, je tak spíše jakýmsi ohlédnutím na celou kariérou tohoto nezaměnitelného dua. Dead Can Dance nikdy nepodléhali módním trendům a samotnou hudbu objevovali s ryze vlastní optikou a s tvůrčím sebezdokonalováním. Lisa často opakovala, že mezi nimi fungovala vždy ona chemie, ze které vycházely společné nápady a koncepty. Brendan Perry byl však tím větším hybatelem, jenž dokázal dotvořit finální tvary. Naopak Lisa Gerrard v tomto ohledu byla tou zasněnější a otevřenější v symbióze hledání nových, až éterických aspektů. Doufejme, že tato jejich společná cesta ještě není u konce.