Obrousily roky ostré hrany skupiny? Je potěšující slyšet, že nikoliv. Od prvních tónů aktuálního alba je jasně slyšet, že Gospel Of The Future nepatří mezi domácí sludge metalové stříbro jen tak pro nic za nic, a přibývající léta na tom zhola nic nezmění.

Nejsou to žádní styloví inovátoři, jejich přístup je naopak poměrně ortodoxní. Posluchače zaplavují bahnitou vlnou mocných riffů, které od první chvíle válcují, válcují… a válcují. A tenhle dobře namazaný stroj je schopen ze svých hutných zvukových stěn nesoucích se převážně ve středních tempech vykřesat doslova hypnotický zážitek. Těžko odolat pokyvování hlavou do rytmu.

Výsledek ale není stereotypní. Pouhé čtyři skladby, přičemž pouze v jednom případě klesne stopáž pod šest minut, pracují s pomalým rozvíjením motivů a moudře dávkovanými změnami tempa a strojových struktur (například sekaný riff vedený škobrtavými bicími na konci songu "Stigmata"), občas z masy kytarových stěn vystoupí sólo, které paradoxně neodlehčuje, neulevuje, ale hudbě dodává na bezvýchodnosti.

"Blowtorch Mankind" je těžká deska, člověka obaluje jako bahno. Hrubý vokál, jakoby prohnaný přes šumící megafon, dští temnotu i zoufalství, vize, které Gospel Of The Future před posluchače předkládají, rozhodně velkou naději do budoucna neskýtají.

Na druhou stranu je účinek poslechu svým způsobem katarzní. Deska jen nerada pouští ze svých spárů - když už se do tohoto temného výletu pustíte, tak ji dáte celou a necháte se příjemně zvalchovat všemi čtyřmi písněmi pěkně za sebou. A pak si to dáte ideálně celé znovu. Dobře odvedená práce, takhle má sludge vypadat a tohle je přesně to, jak má působit. Řemeslo se tady ani po dvanácti letech nezapomíná.