John Wolfhooker v březnu zavrkali a obdarovali fanoušky ípíčkem "626". Třetím singlem z něj je po "Singularity" a "Inferno" píseň "1999".

Odkazuje na devadesátky a přelom milénia se vším, co k tomu patří, a tím tak trochu vybočuje ze zavedeného repertoáru a přichází opět s něčím jiným. Jedná se o pravý opak skladby "Inferno", která byla experimentem s co možná nejtvrdším zvukem. U "1999" muzikanti naopak změkčují a přislazují.

"Nápad na song vznikl ještě v době, kdy jsme dokončovali 'Damaged Goods' z předchozí desky. Po nahrání vokálů jsme ještě zůstali s Filipem ve studiu s akustikou a zpívali jsme si naše oblíbené songy z puberty. Potom se objevil nápad a my jsme si dali challenge, že během hodiny musíme vymyslet a nahrát co nejvíce emo/pop-punk song. Zpočátku šlo trochu o vtip, ale melodie se nám líbila tak moc, že jsme se rozhodli, že to musíme dát ven pod JWH, takže jsme velmi rádi, že to nakonec prošlo přes Ronyho i Aďa, kteří si tento žánr až tak moc nejedou," zasvěcuje nás do historie frontman Martin Čupka.

Jde o takový tribute pop-punkovým kapelám konce devadesátek a tehdejší hudbě, na které všichni vyrostli. Kompletní zážitek dostanete ve chvíli, kdy si pustíte klip plný nadsázky odkazující na první boybandy, ať už zasněnými pohledy, nebo oblečením - nesmějí chybět flanelky (které se vrátily opět do módy) ani bílé roláky s řetízky na krku. Škoda že místo obarvených vlasů nevsadili na melíry, to by tak bylo vyladěné do posledního detailu. Letní, lehce patetický klip byl natočen už na podzim, za kamerou stál Rusty Shepherd.

Baví mě variabilnost John Wolfhooker, to, že umějí zatlačit na pilu, ale i na melodičtější notu. Jakožto pamětnici devadesátek, doby, v níž jsem vyrůstala, mě tato nostalgická, pohodová, skoro až popová věc s velmi chytlavou melodií baví. A klip jakbysmet.