Potkáváme se po třech letech. Tenkrát jste se stali Objevem roku v hudebních cenách Žebřík, kterou jste mimochodem přebírali z mých rukou. Posléze jsme dělali rozhovor, na který neblaze vzpomínám. Vážili jste si aspoň toho ocenění, nebo jste to měli na háku stejně jako naše tehdejší povídání?

Augustine: Když jsme dělali rozhovor, byli jsme hrozně ožralí. Právě jsme si to užili... Až moc.

Dimi: Kdo dá rozhovor tři hodiny po předání ceny, když už slavíme? Nejsi jediná, koho jsme ten večer šokovali. V rámci oslav jsme si cenu vyměnili s Bárou Polákovou, takže doma máme Zpěvačku roku a ona má náš Objev roku. Od té doby jsme ji nepotkali, ale zajímalo by mě, jak na nás vzpomíná ona.

Tehdy jste o sobě prohlásili, že jste nejlepší nejskromnější neznámá kapela na světě. Platí to stále?

Oba: Platí.

Dimi: Stoprocentně si za tím stojíme.

Jak vznikl název The Silver Spoons? Odvíjí se od Augustinova původu, nebo je odvozen ze stejnojmenné knihy, respektive seriálu?

Augustine: Původně to bylo myšleno ironicky, protože když jsi narozená se stříbrnou lžičkou v puse, znamená to, že ses narodila do bohatství. A to my jsme rozhodně nebyli, byli jsme pravý opak.

Jak moc vás zbrzdil covid?

Augustine: Zbrzdil nás částečně, měli jsme víc času skládat, být ve studiu, to bylo dobrý. Měli jsme čas udělat The Silver Spoons show, která je k vidění na našem YouTube kanálu.

Původně jste byli rodinná kapela...

Augustine: Hrál jsem s bratry a se ségrou. Bubeníka jsme dokonce hledali tak dlouho, až jsme pak řekli ségře, ať jde za bicí. Do měsíce hrála na koncertech, takže si dokážeš představit, jak to asi vypadalo. Vždy mi zastavila písničku tam, kde nekončila. Sourozenci ale postupně začali mít jiné zájmy, kterým se začali více věnovat. Třeba ségra dělá módu...

Pomáhá s kostýmy?

Augustine: Rozhodně. Do klipů. Na tour. Při natáčení klipů je pomocná ruka. V "Don't Trust You" hraje holku s baseballkou, která se chystá dát někomu do těla.

Dimi: Teď si uvědomuju, kolik švadlen máme kolem sebe.

Augustine: Ségra, moje přítelkyně, Jardova přítelkyně má vlastní značku spodního prádla. Třeba v recenzích živých vystoupení si lidé krom hudby všímají i našeho šatníku. Jednou řekli, že takto nevypadala žádná kapela, co tam v ten den vystupovala.

Dimi: Hrajeme rockovou hudbu a vyšli jsme tam v havajských košilích. Všichni byli v černém, aby byli cool. Aspoň stylově jsme trošku jiní.

Když jste ještě byli rodinnou kapelou, hráli jste totéž, co nyní?

Augustine: Byli jsme víc akustičtí, víc underground, víc dark.

Dimi: Dneska se snažíme přenášet spíš pozitivní emoce, nějak lidi inspirovat k něčemu dobrému.

Vy dva se znáte, tuším, od dětství...?

Dimi: Asi od jedenácti. Jsem nejlepší kámoš jeho bráchy.

Ty jsi ale, Dimi, původně přišel do kapely, abys dělal manažera a psal jim texty, že?

Dimi: Přesně tak. Nemluvili moc česky, a tak mě poprosili, jestli bych jim nedomlouval koncerty. Když se změnila sestava a jeho ségra měla hrát na klávesy, ani jsme se nevešli do jednoho auta, protože jsme neměli ještě dodávku. Nechtěla moc jezdit, a tak jsem si řekl, že to, co zahraje, dám bez problému i já. Tehdy jsem s nimi začal hrát.

Basáka Honzu jste nabrali v hospodě...

Augustine: Zpíval rockové písničky, jel riffy, zářilo to z něj i přes to, že ho nikdo neposlouchal… Přišlo mi to ale geniální, je to osobnost, která žije pro hudbu. Původně byl kytarista, kvůli nám se přeučil na basu. Proto jsou jeho basový linky velice zajímavý, hrozně sóluje. Jeho party jsou melodický a nejsou vůbec jednoduchý.

Vizáží mi trochu připomíná Ondru Brouska z dob "Pelíšků".

Dimi: Slyšeli jsme různé věci, Honza je zajímavý týpek obecně. Je hodně zapamatovatelný, z nějakého důvodu na každé fotce vypadá fantasticky. Neexistuje jediná jeho špatná fotka.

A ke zbytku sestavy jste přišli jak?

Augustine: Štěpána známe ze zkušebny, kterou jsme sdíleli s jeho kapelou, uměl všechny naše písničky. Jardu jsem potkal na festivalu, kde ségra zapomněla hrát refrén. Po nás šla kapela, ve které byl i on, a od té doby jsme se bavili o kytarách. A když jsme hledali kytaristu, byl jasná volba.

Dimi: Jarda je super strukturovaný. Když jsme dělali naši show, museli jsme se naučit song hosta. Každý přišel na půl připravený, Honza si ani neposlechl písničku, ani nevěděl, kdo ten host je. Jarda měl celou strukturu napsanou na papírku, poslechl si to doma a říkal každému, co kdo bude dělat. Vyluštil si akordy z poslechu. Jakmile je něco nového, je Jarda náš metronom.

Jak jste se dostali k vlastnímu formátu show jakožto méně známá kapela?

Dimi: Byl to náš nápad. Napadlo nás to ve chvíli, kdy jsme nemohli koncertovat a měli jsme deal s dodávkou. Přemýšleli jsme, že bychom dělali live streamy z auta, ale to bychom se tam s instrumenty moc nevešli, tak jsme si vzali dětské hračky. Někdo přišel s tím, abychom dělali rozhovory. Nabídli jsme to Evropě 2 a ta s tím souhlasila. To bylo v dubnu a první epizoda se vysílala v listopadu. Není to jen tak, musíš tam mít schované mikrofony, aby nabraly veškeré zvuky, tři kamery, abys mohl stříhat úhly, pak nesmíš zapomenout na světla a odkud natáhneš elektřinu. Dali nám totální svobodu, nekecali nám do toho. Zvali jsme si hosty, které jsme chtěli. První sezóna jsou víceméně všichni kámoši až na Přemka, ale ten nás sledoval, už když jsme byli totálně no name kapela. Viděl nás někde na koncertě a to stačilo, aby se z něj stal náš první fanoušek z řad známých osobností. Ale osobně jsme si pak hned sedli.

Co děláte vy v dodávce? Jak tam trávíte svůj čas?

Dimi: To záleží na tom, jak často jedeme. Když jedeš trojáky, čumíš do prázdna a mlčíš. Kolikrát se začneme hádat, když řešíme hudbu obecně nebo nějakou konkrétní písničku. Aspoň pak máme potřebný drive na pódiu.

Debutová píseň "He's Got My Money Now" vypovídá o tom, jak strastiplná je cesta muzikantů ke slávě. Jaká je ta vaše?

Dimi: No, poslední dobou dost nepředvídatelná. Vydali jsme třetí singl "Brain Issues" v únoru 2020, začátkem března jsme měli hrát živě na cenách Handicapovaný sportovec roku, což mělo být naše první živé vystoupení v televizi. Začínali jsme zvučit a vypadalo to fantasticky včetně backgroundu na obrovských digitálních plátnech. Nazvučili jsme a přišel za námi režisér s tím, že premiér vyhlásil, že se ruší všechny akce a že to máme sbalit. Mysleli jsme si nejdřív, že se jedná o vtip, ale nebyl. Co následovalo od té chvíle, všichni víme.

"Money" jste natáčeli se známým producentem Dannym Saberem. Co vám to dalo?

Augustine: Byli jsme nepřipravení, jelikož jsme totální samouci. Teď bychom čas s ním využili líp. Naučilo nás to si více věřit a mít větší jistotu v tom, co a jak chceme dělat.

Album vám ale produkoval Johny Anděl. Proč právě on?

Dimi: Johny byl jeden z prvních, kterého jsme z české scény potkali. Měli jsme společného kamaráda, který nás dal dohromady. Johny má cit na nové kapely a talenty. Víc než by nás řídil hudebně, spíše poradí, když nevíme kudy dál.

Augustine: Je dobrý vizionář, především pro písničky. Je to spíš psycholog.

Dimi: Třeba u "Money" jsme třikrát předělávali refrén. Nenechává nic propadnout, když si věci hned nesednou, nevykašle se na to, je svědomitý. Máme to stejně, nevěříme na ihned magii - ta ti dá nápad, ale ten se musí dopilovat. Pak máš v rádiích tunu písniček, u kterých si říkáš, že jsou nedopsaný, kdy je to super náběh, ale chybí tomu konec.

Neušili jste si s "Money" na sebe bič?

Augustine: Je to pro nás standard, pod který se nechceme už nikdy snížit.

Dimi: Je to tím, že je ten song hodně populární, ale nemyslím si, že by ty ostatní svojí krásou či kreativitou zaostávaly. Naopak jsou podle mě na albu hudebně mnohem kvalitnější kousky.

Augustine: Nejvíce fanoušků je zamilovaných do písničky "Brain Issues".

Celkem dost zpíváš falzetem, například ve zmíněné "Brain Issues"...

Augustine: Zpíval jsem v kostele, tak jsem zvyklý zpívat vysoko. Když brácha chtěl, abych se stal zpěvákem, ptal se, proč nezpívám hluboko, a říkal, že mám zpívat jako chlap. Když jsem zpíval rockový písničky, byl jsem ještě dítě. Zůstalo mi to a baví mě to. Je pro mě přirozený takto zpívat. Je to nejjednodušší, není tam tolik tlaku a nebere to tolik energie.

Dříve jste prohlásili, že cédéčko je spíš dárek pro kamarády. Jak to máte nyní při vydání debutu?

Dimi: Chtěli jsme to mít ucelený, chtěli jsme ukázat všechny naše stránky.

Na albu je písnička ve francouzštině. Jaký máte vztah k této zemi a tomuto jazyku?

Augustine: My jsme původem frankofónní. Narodil jsem se ve Francii.

Dimi: Chodil jsem na francouzské lyceum v Česku a pak jsem studoval vysokou v Paříži. Reálně jsem mluvil dřív francouzsky než česky. Původem jsem totiž Srb a chodil jsem tam do francouzské školky.

Augustine: Je to něco jiného, něco, co od nás lidé neočekávali.

Dimi: Je to součást nás, o které lidi nemusejí ani vědět.

Zaujal mě i přebal nahrávky. Jak jste k němu přišli?

Dimi: Vizuál vytvořil mladý designér Vojta Frouz. Je to teprve druhé nebo třetí album, které dělal, není to zajetý umělec. Když jsem to viděl poprvé, říkal jsem si: To ne, to je hrozně passé, retro, fakt se mi to nelíbilo. Augustine z toho byl ale nadšený. Pak jsme zkoušeli jiný design, ale usoudili jsme, že to nejsme my, a vrátili se k tomu původnímu. Teď si myslím, že je super.

Augustine: Je to minimalistický a zároveň komplikovaný. Na koncept ruky, která prochází z jiného do jednoduchého světa, jsme přišli spolu.

I vaše klipy jsou velmi nápadité. V jejich závěru následuje vždy nečekaný zlom.

Dimi: Augustine je hodně na vizuály a já nechci nechat spadnout příběh. Všechno musí mít svoji pointu. Nesnáším věci bez pointy, dělat něco pro krásu je pro mě povrchní. Augustine si myslí zase opak, a v tom se doplňujeme. Nenechám nic projít bez pointy, on zase bez vizuálu. Já tam chci mít jasnou symboliku, prostě to musí mít hlavu a patu.

Píseň zazněla také ve filmu "Po čem muži touží". Vzpomenete si na svoje první pocity, když jste viděli výsledek?

Augustine: Je to hustý. Byli jsme na premiéře a netušili jsme, kam tu písničku dali. Přišlo mi ale nepřirozený slyšet ve filmu sám sebe.

Nyní pojedete turné s kapelou Deaf Heart (rozhovor jsme pořizovali před jeho začátkem - pozn. red.). Na co se můžeme v tomto spojení těšit?

Dimi: Jsme jediné dvě rockové kapely, které hrají mainstreamová rádia. Poprvé pojedeme šňůru v tom pravém slova smyslu. Poprvé nebudeš muset dobývat publikum, protože už je tvoje, na tebe tam přišli.

Augustine: Nebudu si muset někoho získávat na svoji stranu jako na festivalech. Je úplně skvělý slyšet holky falzetem zpívat refrén "Brain Issues". Schválně je vždycky nechávám pro ten pocit. To se nikdy neoposlouchá.