V Česku staří známí, pro mnohé proroci rap-metalu - Clawfinger - vydávají páté album "Zeroes & Heroes". To potěší přesně ty posluchače, kteří si zamilovali kterékoli z předešlých alb, neboť jak je u Clawfinger již zvykem, skupina je věrná svému stylu jako málokterý manžel své choti.
Někteří hudebníci projdou natolik komplikovaným vývojem, že se na konci cesty sami sobě nepodobají, alespoň co se tvorby týče. Třeba
Moby začínal jako hardcoreový šílenec a s čím udělal díru do světa? Pak jsou tací, kteří se dost změní, ale pořád zůstanou věrní určitým zásadám a pravidlům. To lze říct např. o
Pearl Jam, ti už sice mají k výbušnosti "Ten" daleko, ale pořád je pokládáme za rockovou skupinu. A potom existují umělci a formace, kteří si mydlí pořád totéž. Ty dělíme na dvě poloviny - ty úmorně nudné a ty příjemně stereotypní. A právě takoví jsou švédští
Clawfinger. Poslechněte si debut "Deaf Dumb Blind" a novinku "Zeroes & Heroes", porovnejte je a shledáte, že se vlastně nic nezměnilo. Fanoušci i kritici si na to již zvykli, nežehrají a jsou vlastně rádi, že v chaotické společnosti je k dispozici alespoň nějaká jistota.
Jistota další stejné, stejně dobré desky od
Clawfinger. Severského kvartetu, který nejdříve předběhl dobu, potom se nechal dohnat a nakonec zůstal v pozadí. Skutečně. "Deaf Dumb Blind" z roku 1994 zní v kontextu nadčasově a Zak Tell a spol. ji už pravděpodobně nikdy nepřekonají. Všechno zásadní, důležité skrze ni prozradili, následně už pouze přiživovali vlastní pověst výtečné koncertní atrakce a schopných hitmakerů. Nejinak tomu je na "Zeroes & Heroes". Již potřetí nastává schizofrenní situace -
Clawfinger by si na jednu stranu zasloužili vyplísnit za stále stejnou písničku, v podstatě stále stejné aranže, dost podobné texty, jenže oni si tu svou pějí s natolik přesvědčivou vervou a sympatií v zádech, že je mi až líto jim spílat do "sebevykrádačů".
Na
Clawfinger jsem vždycky obdivoval umění zkratkovitosti, snad žádný jejich refrén neměl víc jak čtyři stručné verše s přesným rýmem, které si mohl snadno zapamatovat i jen průměrně inteligentní východoevropan bez hlubší znalosti angličtiny. Rapové slogany s překvapivě melodickým nádechem dominují také na "Zeroes & Heroes", kde Zak již zcela v duchu produkční filozofie
Clawfinger dere do penězi zkorumpované společnosti ("Money Power Glory"), záludného showbusinessu ("15 Minutes Of Fame"), mocnářské rozpínavosti ("World Domination") atd. atd. atd... Evidentně se toho příliš nezměnilo, drobným vybočením z vyjeté koleje je akorát country-metalová vypalovačka "Bitch". Ostatní výrazivo - lyrické i muzikantské - již pevně třímají v rukou svérázní konzervativci, kteří ovšem proti politické úzkoprsosti bojují do umření. A za to jim patří dík.
Mám neodvratný pocit, že
Clawfinger si až příliš dobře uvědomují, jak moc je mají jejich fanoušci rádi. A hlavně proč je mají rádi - protože umějí složit jednoduchou písničku, kterou si s nimi budou moci bez problémů zapět tisíce hrdel na koncertech. Písničku, jež zároveň bohatým využitím služeb syntezátorů a rozličných elektronických mašinek překračuje prostou rockovou bázi. Nabízí se pochopitelně srovnání s ve světě mnohem známějšími formacemi
Linkin Park,
Limp Bizkit či
Crazy Town. Je to pro někoho s podivem, ale
Clawfinger je povětšinou strčí do kapsy. Určitě
Limp Bizkit,
Crazy Town asi také. Takže ono to vlastně nevadí; ta stále stejná písnička, o níž jsme psal v recenzi na
"A Whole Lot Of Nothing". Dobrá písnička totiž bude vždycky v kurzu a Clawinger jich mají pokaždé několik po ruce.