Pokud budeme dvě nahrávky "Infections of a Different Kind Step 1 & 2" považovat za jedno rozdělené album, přišla zkraje roku 2022 Aurora se třetí řadovkou. A i když všechny její předchozí počiny byly skvělé, ten aktuální, nazvaný "The Gods We Can Touch", je ještě o něco lepší.
Možná za to může covid, možná ne, jisté je, že
Aurora po několika poměrně rychle vydaných řadovkách zvolnila a nová kolekce "The Gods We Can Touch" přichází dva a půl roku po minulé
"A Different Kind Of Human - Step 2". Pokud se vám to nezdá nijak zvlášť dlouho, je nutné připomenout, že už v době vydání
"Kroku 2" autorka tvrdila, že následovníka má téměř hotového, a dokonce pracuje už i na dalším albu. Deska o bozích je každopádně nyní tady a rozhodně nezklamala - norská umělkyně na ní dosáhla svého prozatímního vrcholu.
Že tahle dáma rozhodně netrpí skladatelským blokem, dokazuje vysoký počet skladeb i fakt, že před vydáním celku vyslala do světa hned šest singlů. První z nich, "Exist For Love", mezi posluchače vyrazil už v květnu 2020 a ukázal její něžnou podobu, která se díky využitím smyčců a akustické kytary náladou vrací až někam do šedesátých let minulého století.
Téhle zpěvaččiny verze je na výsledné studiovce ale méně, než by se dalo čekat. Spolu se zaměřením na její vnitřní svět a inspiraci antickými bohy se jí více zalíbilo na tanečním parketu, a tak další singly jako "Cure For Me" či "Giving In To The Love" tepou v rychlých rytmech, které ovšem rodačce z města Stavanger sluší minimálně stejně jako zasněné skladby v pomalém či středním tempu.
Spolehnout se každopádně můžeme na její éterický vokál, do kterého je těžké se nezamilovat a který je hlavním pojítkem nejen této kolekce, ale celé její tvorby. Jen málokterá současná interpretka se může pochlubit tak jednoznačně rozpoznatelným hlasem jako ona. I když by jím mohla klidně zpívat
telefonní seznam, přece jen radši složila spoustu skvělých písní, které oděla do různých hávů, samozřejmě vše v rámci jejího severského electropopu.
Mezi jasné koncertní
skákačky se bezpochyby zařadí mírně osmdesátkově znějící "The Inocent", klidný sluchátkový poslech naopak vyžaduje rozjímavá "Everything Matters", do níž si muzikantka jako hosta pozvala francouzskou kolegyni Pomme. Podobně vyklidněná je i "Exhale Inhale", která ale obsahuje i silné vnitřní napětí.
Ze zcela jiného soudku je song "Artemis", v němž hlavní roli hraje akordeon, a těžko si Auroru nepředstavit, jak při zpěvu této písně netančí v nějaké hospodě v jižní Evropě. Když chce, dokáže napsat i obyčejnou pomalou skladbu, jakou by mohla zpívat třeba i taková
Taylor Swift. "This Could Be A Dream" je toho důkazem.
Krásným okamžikem je i poslední skladba celé desky, "A Little Place Called The Moon", která je nejvíce introspektivní a spirituální. Na zpívaná slova si dokonce musíte počkat až do poslední třetiny.
Aurora ji označuje za skvělé zakončení a přechod mezi "The Gods We Can Touch" a dalším albem. Podle tohoto kousku se tedy dá očekávat, že příští dlouhohrající počin se ponese v mnohem pomalejších tempech a rozvláčných náladách.
Mnozí interpreti své nejsilnější zbraně použijí na svém debutu a zbytek kariéry se mu jen snaží přiblížit. Tato svébytná Norka mezi ně rozhodně nepatří - každá její deska je buď stejně dobrá, nebo lepší než ta předchozí. Pokud si tento růst či alespoň stejný standard udrží, příště se máme opět na co těšit. "The Gods We Can Touch" je prozatím skvělým startem tohoto roku.
P. S.: Autorka představí své čerstvé dílo živě na odloženém koncertě 22. června v pražském Foru Karlín.