© facebook interpreta
Jaroslav Hrách - The Weeknd zahodil smutek a temnotu. Ale jen tak na oko (9/10)
Vztah k interpretovi: Od prvních mixtapů až po debut jsem byl totální fanoušek, pak můj zájem opadl. Vrátil se až s ípíčkem "My Dear Melancholy," a od té doby mi Weeknd zase dělá radost. První poslech "Dawn FM" byl pro mě spíš rozčarováním. Po velmi vydařeném návratu ke starému Weekndovi na předchozí desce "After Hours" jsem čekal pokračovaní v podobném duchu, obzvlášť proto, že mám slabost pro Abelovu ranou tvorbu (ostatně "Trilogy" jsem dal před lety 10/10). Namísto toho však kanadský umělec vsadil na popovější zvuk a zdánlivý optimismus. Ke smutku a temnotě jsem se musel teprve proposlouchat, protože se ukrývá pod líbivými refrény a uhlazeným zvukem. Zvuk celé nahrávky je perfektní, svůj podíl na tom má Daniel Lopatin aka Oneohtrix Point Never, který se coby výkonný producent postaral o chladně znějící elektroniku kombinující osmdesátkové retro s futurismem. Zpočátku jsem byl skeptický ke konceptu fiktivní rádiové stanice, ale ve výsledku mi překvapivě sedl a poslech alba nijak nenarušuje, spíš ho vhodně doplňuje. "Dawn FM" osobně nepovažuju za vrchol Weekndovy kariéry (v mém srdci jím bude stále "Trilogy"), ale pro Weeknda to je bezesporu nejambicióznější a nejucelenější deska, kterou kdy vydal.
Dan Hájek - Návrat do hudebních forem, které jsme očekávali již dříve (8/10)
Vztah k interpretovi: Na počátku jeho kariéry vřelý, v období po vydání "Trilogy" trošku v útlumu, pak se mírně ztratil z mého hledáčku. Právě sběrná kolekce "Trilogy" byla jakýmsi nepřehlédnutelným zlomovým bodem, uzávěrou mixtapes období a přechodem do orámování a forem alb s "Kiss Land". V tehdejší recenzi Jardy Hrácha se mi líbilo přirovnání k Michaelovi Jacksonovi, bylo trefné. A v mnohém to byla nenaplněná očekávání, která mi The Weeknd naplnil až s minulou deskou "After Hours", na níž prvně více probublával pohled zpět do osmdesátek - nechyběly New wave, sférické rytmy a skvělá stavba klenutých melodií. Tento progres je nyní na "Dawn FM" dotažen na maximum už od úvodního rádiového jinglu po závěrečné defilé v režii Jima Carreyho. Ta deska funguje coby nepřetržitý proud požitků, ačkoliv tu hlavní aktér řeší nejenom věci neveselé, melancholické a v takové "Out Of Time" dá všanc i vzpomínky na zmiňovaného Krále popu. Futuretro stylizace k Weekndovi přistála tak přesvědčivě, že "Dawn FM" je jeho nejpropracovanější záležitost, která lehce šlape a nenaráží na nějakou monstrózní komplikovanost. Někteří zaběhnutí pardálové by se tady mohli něco málo přiučit a třeba takové "Future Past" od Duran Duran by nemuselo tolik zbytečně blednout v zákoutí.
Lukáš Boček - Osmdesátky už dlouho nebyly takhle sexy (8/10)
Vztah k interpretovi: Od počátku kariéry velice vřelý. Baví mě hlavně jeho produkce a jasná hudební vize. Koncept alba "Dawn FM" je typicky weekndovský - trochu ujetý, dost sexy, retro i současně znějící zároveň. Abel si jako téma tentokrát vybral fiktivní rádiovou stanici, kterou si posluchači krátí chvíli během čekání na očistec a přechod do posmrtného života. Nezapomnělo se na nic - na mluvené slovo, rádiové jingly, střídání nálad, jasnou dramaturgii. A jak tedy první stanice, kterou po smrti uslyšíte, zní? Jako byste umřeli na sklonku osmdesátých let, které se během sekundy prolnuly s datem vašeho úmrtí. Futu-retro produkce je snad to nezábavnější, co deska nabízí - skvělé synťáky, sci-fi beaty, výrazné melodie. Příkladem toho jsou hned první čtyři skladby s dokonalým flow. Zejména přechod mezi "How Do I Make You Love Me?" a "Take My Breath" je dechberoucí. A podobně skvěle plyne i zbytek skladeb, jež dojdou až do okamžiku, kdy budete pomyslně připraveni na to, abyste se zbavili veškeré životní zátěže. Doslova. Dost možná vám pak dojde, že The Weeknd nahrál dosud nejpřesvědčivější desku své kariéry.
Tomáš Navrátil - Dokonale vybroušená nuda? (7/10)
Vztah k interpretovi: Weeknd je nepopiratelně talentovaný a všestranný umělec, kterého je třeba sledovat. Přijde mi, že nás populární hudební scéna tak nějak nutí The Weeknda obdivovat. Jeho nové počiny se bedlivě sledují a očekávají a on se vždy dokáže vytasit s přesvědčivým materiálem, který je hoden uznání (akorát americká hudební akademie si to nemyslí). Ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že jsem postaven před hotovou věc: "Tady si sedni, poslouchej a ono se ti to bude líbit!" A tak člověk poslušně sedí, poslouchá a hledá v jednotlivých skladbách něco, co se mu bude líbit. A časem se i něco vykrystalizuj. Ale skutečně se mi to začalo líbit? Neberu zavděk něčím, o čem si myslím, že se mi to líbit prostě musí? Možná zcestné filozofování, ale tolik ke komplikovanému vztahu The Weeknd a já. Album "Dawn FM" pokračuje v rozjetých futuristických tónech odkazující na osmdesátkové syntetizátory z předchozí "After Hours". Přibylo hutnosti, temnoty a očekávané dokonalosti, ale ubylo hitovosti. De facto jediná skladba z ranku líbivých je závěrečná "Less Than Zero". Mnohem zajímavější je pak rozšířená verze s dovětkem "Alternate World". Tam najdeme asi nejlepší song, který dosud zpěvák představil - "Moth To A Flame," na kterém spolupracoval se Swedish House Mafia. Příště by se The Weeknd mohl ještě více pustit právě do klubových vod, které opustí nádech retra. A taky by mohl přidat nějaké jednorožce a duhy, té temnoty už bylo až až.
Jan Trávníček - Další návštěva fastfoodu za námi (6/10)
Vztah k interpretovi: Sleduju ho od dob, kdy kolega Petr Doupal psal o jeho prvních mixtapech v rubrice Měsíc v hip hopu. Od berlínské Lollapaloozy, kde mě příliš nenadchnul, ale můj vztah k němu slábne. A poslední alba tomu taky nepomáhají. Úplně normální popová deska. Se vším dobrým a špatným, co k tomu patří. Přesně takové pocity ve mně vyvolává nová studiovka The Weeknda, který je sice stále komerčně megaúspěšný, takže každou další nahrávku uvádí na trh obrovský hype, ale hudebně mě naposledy opravdu bavil, když spolupracoval s Daft Punk. A to se psal rok 2016. Od té doby mi nevadí, ale po berlínském koncertě vím, že nijak zázračný pro mě už není. Že jeho srovnávání s Michaelem Jacksonem bylo mimo od samotného začátku, už dnes ví snad i jeho nejvěrnější fanoušci. Nová deska je ale zhmotněním toho, jak se dnes dělá populární hudba. A jestli jí něco opravdu chybí, je to na navázanost na samotného interpreta. Většina těch songů je totiž tak obyčejně rádiových, že by je mohl zpívat úplně kdokoliv. Jsou tu fajn singly, které fungují, ale jejich trvanlivost není valná. Asi jako ten cheesburger, ke kterému bych "Dawn FM" přirovnal. Neuráží mě to, ale ani si to nijak zvlášť neužívám. A přeju si, aby to naživo jednoho krásného dne bylo lepší.
