Abel Tesfaye jako The Weeknd se pod drobnohled dostal již v roce 2010, kdy nahrál tři skladby z prvního mixtapu na YouTube. Nikdo nevěděl, kdo neznámý The Weeknd je a proč mu ve jménu chybí "e". V roce 2011 vyšel mixtape "House Of Balloons", což byla velmi kvalitní nahrávka, která se dostala do řady hudebních žebříčků. Hudba silně připomíná tvorbu Toma Krella (How To Dress Well), avšak té něco chybí. To něco však Abel má a díky tomu je jeho alter ego The Weeknd o třídu lepší. Pravděpodobně lepší stravitelnost. Zajímavé je také žánrové zařazení - podle Wikipedie spadá do alternativního indie R&B (nebo stylověji prostě hipster R&B či PBR&B).

Poté začal spolupracovat s rapperem Drakem. Vystoupil s ním na koncertu a zahostoval mu na desce. To samé udělal Drake a svůj vokál dodal na druhý Weekndův mixtape "Thursday". Trilogie se uzavřela před Vánoci (stále rok 2011) třetím mixtapem "Echoes Of Silence". Všechny nahrávky byly na internetu zdarma ke stažení. Když se ukázalo, že Abel natočil skutečně kvalitní skladby a jeho fanouškovská základna stále roste, podepsal smlouvu s Republic Records. Následně se udělal remaster všech mixtapů a sestavila se z nich kompilace "Trilogy". Jako bonus byly přidány tři nové tracky ke každé části.

"Open your hand, take a glass / don't be scared, I'm right here / even though, you don't roll / trust me girl, you wanna be high for this..."

Remaster se v drobných částech od originálních mixtapů liší. Kupříkladu ve "What You Need" chybí sample z "Rock The Boat" od Aaliyah, zmutovaný hlas v "Initiation" nezní tak syrově, bicí a kytary jsou občas výraznější. O žádné velké změny, které by razantně měnily původní skladby, však nejde.

Spojení tří kusů do jednoho se dá vnímat jako vytvoření příběhu. Jednotlivé nahrávky na sebe nepřímo navazují, a ačkoliv jsou žánrově stejné, každá z nich má jinou atmosféru, kterou objevíte až teprve po několikátém poslechu. Obrovskou předností The Weeknda je skvělý emocionální zpěv do pochmurných hudebních podkladů. Svým procítěným hlasem dokáže v posluchači vyvolat ty správné emoce a společně prožít skladbu. Bolest, stesk, strach, trápení. Prostě taková hudební empatie, do které se velmi snadno vcítíte. Přirovnání k Michaelovi Jacksonovi je zde na místě, což dokazuje obstojně zazpívaný cover "Dirty Diana" (na desce jako "D.D.").

"Baby I want you / baby, who you tryna fool / girl, I might be twenty-one, but I got memories to prove / that I've seen your kind before / and I know exactly what you want / you just want me cause I'm next."

U The Weeknda je třeba ocenit také vhodné samply. Ať je to "Happy House" od Siouxsie And The Banshees, "Master Of None" nebo "Gila" od Beach House, či "Sandpaper Kisses" od Martiny Topley-Bird, výsledek zní vždycky úžasně. Na hudbě se v převážné většině podíleli producenti Doc McKinney a Illangelo. Odvedli dobrý kus práce. Texty obsahují především klasické R&B klišé o lásce a vztazích, ovšem v podání The Weeknda otřepaně vůbec nevyzní.

Skladby rozhodně nepostrádají silné refrény. Pohybují se však stále v rovině indie muziky. Vedle pomalých věcí nechybí ani rychlé tempo ("House Of Balloons / Glass Table Girls" nebo "Life Of The Party"). Nejlepší z trojice nových skladeb je bezesporu "Twenty Eight", ve které se Tesfaye nepřímo vyjadřuje ke své vlastní hudbě.

"Trilogy" je chladné, plné radosti a smutku zároveň. Radost se jeví jen navenek, uvnitř však převládá smutek. Vynikající tříhodinová kompilace procítěných skladeb si prostě nezaslouží nic jiného než desítku.

"Cause I know everything / I know everything / I know everything..."