Fanoušci skupiny Kryštof čekali na novou desku těchto ostravských (respektive havířovských) patriotů šest let. Dočkali se mírné změny zvuku, jásavých melodií a pozitivní nálady. Pokud vám v dnešní (opět) covidové době taková hudba udělá radost, je "Halywůd" nahrávka přesně pro vás.
Čekat šest let na nové album není u aktivních českých kapel až tak obvyklé.
Kryštof jsou ale už spíše ve druhé části své kariéry, a tak mají na dlouhou přípravu už přece jen nárok. Mezičas navíc vyplnili výběrovkou
"25" a
živákem ze Strahova. Kromě toho neúnavně koncertovali a postupně uvolňovali nové singly - "Hvězdáři" vyšli už koncem roku 2019. Na desce tak dosud nevydané písně převyšují ty vydané jen o jednu v poměru šest ku pěti.
Skupina už předem oznamovala, že se na novince oproti soudobému, ale místy poněkud syntetickému
"Srdcebeatu" vydá svým zvukem proti proudu času až někam k domácím osmdesátým létům. Zároveň je zde patrná naprostá rezignace na snahu vytvořit něco s jakýmkoli přesahem.
Richard Krajčo se jako autor zhlédl v písničkách, které budou skvěle fungovat při velkých koncertech, a jiné už asi ani psát nechce. Jednou z mála výjimek jsou už zmínění,
klasicky znějící "Hvězdáři", kde pro Čechy objevili Simu Martausovou (nyní Magušinovou). A samozřejmě "Vánoční", kterou zdobí
Karel Gott a příběh jejíhož vzniku už slyšel bezpochyby každý.
Určitě se Krajčovi nedá zazlívat, že chce skládat hity, které si s ním bude každý naživo zpívat. Prostor alba je ale stvořen i k tomu, aby na něm mohly být rovněž písně, které obsahují něco navíc a třeba rozkvetou až časem. Na "Halyvůdu" jede vše hned na první dobrou a žádného ozvláštnění se bohužel nedočkáme. Vzhledem k silné skladatelské minulosti hlavního aktéra se nechce věřit, že by
to v sobě už neměl. Nebo spokojený rodinný i kapelní život vyústil pouze v pozitivní písně s nijak složitým hudebním základem...?
Ale hity, ty
Kryštof opravdu umějí. Koho neodradí místy až moc retro elektronický zvuk (začátek "Vohul basy" zní, jako by
Michal David dělal soundtrack ke "Stranger Things"), bude si u "Co bude pak", "Koupím celý vesmír" či "Šampionů" spokojeně podupávat. Jen člověka občas napadne, co asi dělá dechová sekce, která na nové kolekci opravdu nemá mnoho práce. Co se ale moc nepovedlo, je balada "Do nebe se propadám". Nejenže podobných písniček Krajčo napsal už hodně, ale když asi podvacáté zazpívá:
"Dávám sázku na tvoji lásku," téměř mu přejete, aby tu sázku prohrál. Tohle už tu prostě bylo několikrát a mnohem lépe.
Na rozdíl od mnoha
Pražáků, kterým už to přijde otravné, mě stále baví akcentace původu skupiny od obalu desky (na níž je ostravská halda Ema) přes
"bo" v titulní skladbě po "Milana Baroše". Je sice otázkou, zda takováto speciální písnička, která je navíc jen přetextovaná skladba "Naviděnou", měla být na albu, ale je to vtipná pocta i pro člověka, který o tomto fotbalistovi ví jen velmi málo, protože mu je celý fotbal úplně ukradený.
Malé povzdechnutí ovšem směřuje ke Krajčovi coby textaři. Nejde o jeho básnické obraty, které u mnoha hudebních pisálků kdovíproč občas vyvolávají záchvaty smíchu, ale o to, že v této disciplíně poněkud zlenivěl. Jakkoli má český pop obecně problém s kladením krátkých slabik na dlouhé tóny, u něj to přece jen nebylo obvyklé. Sice si nakonec každý na všechny ty
"koňáky" a
"táblety" zvykne, ale je to prostě škoda, když víme, že Krajčo umí být formálně správný, když se opravdu snaží.
I přes všechny výtky a hudební směr, který se všem nemusí líbit, je "Halywůd" opět nahrávkou, která nabízí plnou náruč hitů. Jen by se příště kapela mohla obrátit přece jen spíše ke svým počátkům a natočit klubovější desku, která nabídne více než jen chytlavé refrény. Ona totiž taková chytře napsaná
klubovka nakonec skvěle funguje i na těch stadionech. A do srdcí posluchačů se zapíše mnohem silněji.