Kromě toho se také často říká, že je někdo "jeden z nejlepších". Nikdy jsem tu frázi neměl rád, a když to jenom trochu šlo, snažil jsem se tomu nadužívanému klišé vyhnout. Proč prostě nemít ty koule a neříct naplno, že je někdo vážně nejlepší, že? V případě legendární skupiny BSP, která v úterý večer vystoupila v poměrně solidně zaplněných Ledárnách Braník, jsem si na výše zmíněná rčení a fráze nejednou vzpomněl.

Předskokan Miloš Meier byl přívlastky typu jeden z nejlepších častován nesčetněkrát. A asi by i klidně mohl být ten úplně nejlepší. Bubnuje opravdu znamenitě, a jestli někdo znáte jiného českého bicmana, který čistě na umu s paličkami dokázal rozjet ryze sólový projekt, sem s ním. Drumming Syndrome se vyznačuje pouštěním úryvků známých songů, do kterých Meier přidává živou rytmiku. Takto zazněli například Slipknot, Korn, Rammstein a mnozí další. Kacířská otázka je ale nasnadě: Bavilo to i ty, kteří sami nebubnují? Na to už si odpovězte v komentářích.

Ota Balage mi vždy přišel jako nejpřehlíženější z trojice muzikantů a tak trochu ve stínu fenomenálního kytaristy Michala Pavlíčka a dnes už převážně muzikálového zpěváka Kamila Střihavky. Více než dvacet let jsem v souvislosti s nimi slýchával a v různých hudebních médiích četl, že zejména poslední dva zmiňovaní jsou přece "jedni z nejlepších".

Střihavka dokonce občas býval označován za toho technicky vůbec nejlepšího zpěváka naší země, jen tu a tam ho některý publicista vyměnil dle svých vlastních preferencí tu za Karla Gotta, támhle třeba za Dana Bártu. Superlativy se k jeho osobě však nikdy nešetřilo. A pro lepší pochopení reportu je potřeba uvést, že jsem Střihavku dosud naživo zpívat neslyšel. Ne že by mě nezajímal, ale na muzikály nechodím a tradiční festivaly a zaběhlé koncertní prostory si zkrátka zvou jiné interprety, takže prostě dosud nebyla vhodná příležitost. Vždy jsem ale obdivoval jak "Zemi vzdálenou", tak baladu "Když se snáší déšť".

Veškeré těšení se na koncert ale vzalo za své, když kapela nastoupila na pódium a drobný, dlouhovlasý zpěvák v úvodních, anglicky zpívaných skladbách koukal na texty slok na čtecí obrazovce mezi odposlechy. A ani pěvecky to nebyla žádná sláva. Namísto majestátního vokálu, který posadí na zadek, přišly skladby, v nichž se mnoho příležitostí k exhibici nenabízelo. A když už ano, zdálo se, že se jimi Střihavka protrápil. Tu a tam si i dlouhý tón buď zkrátil nebo jej předělil napůl, případně si ho posadil níž, aby to udýchal. Vypadalo to na průšvih.

Šestapadesátiletý umělec už má bohužel nejlepší roky za sebou a stejně jako jiným i jemu hlas slábne. Vzpomeňme například na poslední koncert Phila Collinse. Ten má ale ještě skoro o dva křížky víc.

Vypadalo to dost bídně. Propluli jsme "Kredit", "Berkley" a kvůli technickým problémům s Čombeho kytarou i "Lilian rock". Právě kytarista také prolomil úvodní nervozitu mezi kapelou a publikem, protože trio náhle muselo zabavit publikum improvizovanými proslovy. A přestože to byla objektivně chyba, koncertu to pomohlo a my tak mohli vidět, jak uvolněná chemie mezi takovými osobnostmi dnes panuje. A pak přišla už zmiňovaná rocková balada.

"Když se snáší déšť" má sama o sobě magickou atmosféru a ta se přenesla i na publikum. Koncert se tím proměnil k lepšímu. Jak Pavlíček, tak Balage skladbu vyšperkovali nádherně atmosférickými sóly a skutečně prokázali, proč si jich scéna tolik váží. Bohužel ale i tak bylo znát, že otec dvou dcer už ty nejnáročnější pasáže pěvecky nezvládne. Požitek to nezkazilo, přesto si asi nejeden posluchač přál, abychom před sebou měli o dekádu mladší kapelu v plné síle. To by teprve bylo něco!

Potěšila i skladba "Líbám tě černou". A to ani ne tak svým provedením jako spíše sebeironickým přístupem Oty Balage, který ji údajně napsal Střihavkovi přímo na tělo, ačkoliv vůbec neví, o čem ten song je. Ke konci setu nemohla chybět ikonická "Země vzdálená", skupinou přezdívaná "Vzdálenka". A tady bylo slyšet nejvíce, že už ji Střihavka bohužel nezvládá odpravit s takovou parádou, s jakou by si zasloužila. Refrén tak převzalo obecenstvo a on se připojoval spíše ve slokách. Hrozná škoda. Dojem proto napravily ještě covery Led Zeppelin a AC/DC.

I tak je ale výsledný dojem spíše zklamáním. Nálada na pódiu sice byla výborná, přednes ústředního zpěváka bohužel už méně. Rád bych věřil, že v devadesátkách museli BSP platit za koncertní jistotu a fanoušci museli odcházet s očima navrch hlavy. Dnes už to ale bohužel neplatí a velmi mě mrzí, že musím skončit na negativní notě. Čas je zkrátka neúprosný. A všechny nás nakonec dožene.