Koncert chorvatsko-slovinského violoncellisty Luky Šuliće patřil k těm různě překládaným a také upravovaným. Původně se měl odehrát v pražském Kongresovém centru a jeho náplní mělo být kompletní "Čtvero ročních období" Antonia Vivaldiho s orchestrem, které nám ve studiové podobě člen dua 2Cellos představil před dvěma roky. Jenže nejistoty ohledně konání akcí ve vnitřních prostorech a především nový Šulićův projekt, kterým společně s bulharským klavíristou Evgenym Genchevem baví fanoušky již více než rok, zajistily, že pro venkovní uvedení bude vhodnější o něco komornější sestava a představení založené na kombinaci vážné hudby a klasického crossoveru.

Kdo letos zavítal do branických Ledáren, ví, že snad všechny večery v tomto zajímavém prostoru byly na stání a rockového, folkového či popového rázu. Pro účely tohoto představení pořadatelé instalovali židličky a přetvořili rockový kotel v hlediště, které mohlo naprosto splnit účel jak pro klasickou část, tak i pro tu dynamičtější.

Chybělo tomu jediné, a sice odpovídající návštěva. Nikdo neví, k čemu došlo, ale přestože byl koncert již několik dní předem beznadějně vyprodaný, nemalá část hlediště zůstala neobsazená. Nešťastní z toho byli všichni, pořadatelem počínaje a managementem konče. Záhada to byla o to větší, že všichni zúčastnění včetně distributora vstupenek spolupracovali též na bratislavském koncertě, kde byl plný dům. Jestli někoho odradila změna místa nebo programu, pak ovšem může litovat, že nechal lístky propadnout, protože přišel o skvělý zážitek, v němž se snoubila hudba s vizuálními vjemy.

Luka Šulić a Evgeny Genchev nastoupili na pódium krátce po osmé hodině a po bryskním pozdravení publika spustili "Nuvole Bianche" od Ludovica Einaudiho, po kterém následovala část Vivaldiho "Zimy". Už první dvě skladby předznamenaly, že dvojice na vážnou hudbu rozhodně nerezignovala, a například i "A Thousand Years" Christiny Perri a "Shallow" Lady Gaga dostaly spíše klasičtější podobu bez větších výstřelků.

V podobném, dalo by se říci, rozjezdovém duchu, pokračovala i část věnovaná filmovým melodiím. Tu otevřela hudba z "Amélie z Montmartru" následovaná skladbou "Arrival Of The Birds" z filmu "Teorie všeho" a vyvrcholila vzpomínkou na Ennia Morriconeho a jeho "Cinema Paradiso".

Do té dynamické a ostřejší části celé show nás Luka Šulić přenesl opět klasickými skladbami, a sice "Montiho čardášem", který skvěle svázal dohromady s Brahmsovým "Uherským tancem č. 5". Pak už oba hudebníci rozjeli neskutečnou jízdu přes ty největší hity Metalliky, Nirvany, AC/DC a především Queen. Od nich zazněly hned tři písničky, což, jak poznamenal sám hlavní představitel, mělo svůj důvod - v tento den jsme si totiž připomínali narození Freddieho Mercuryho.

Největší peckou ovšem nebyla ani "Smells Like Teen Spirit" ani "Bohemian Rhapsody" nebo "Thunderstruck", ale "Numb" od Linkin Park. Způsob, jakým ji oba hudebníci pojali, se jen těžko popisuje. Něco může napovědět video v článku, ale ani to dostatečně nevystihne, jak moc se při živém podání přes vás přelévá příval energie a emocí, nehledě na to, že za ten rok ji ještě vycizelovali.

Luka Šulić patrně nikdy nedosáhne respektu a virtuozity, jakými se může honosit Yo-Yo Ma, který zahrál Pražanům o den dříve, ale rozhodně to neznamená, že by nebyl dobrým cellistou. Ba právě naopak. Jeho hudební instrumentace byla excelentní a k tomu nejen pro mladou generaci přidával další prvky. Umí být v tu pravou chvíli dramatický, jindy naopak zasněný či vážný i náležitě rockově energický a impulzivní, přiměřeně teatrální a s moderním nadhledem. Tóny jeho nástroje navíc dokonale vyplnily prostor Ledáren, a kde mu snad chyběl jeho kolega Hauser, tam si takřka bez povšimnutí vypomohl looperem, nebo ho zastoupil Genchevův klavír. Bulharský klavírista byl Šulićovi tím pravým parťákem, který ho doplňoval a podporoval a spíše ojediněle, ale vždy v pravou chvíli jakoby vystoupil z pozadí. Na samotném závěru v rockových peckách v gradovaném finále pak dokázal svádět s cellem mimořádné souboje.

Jak už bylo řečeno na začátku, nedílnou součástí byla i vizuální show. Ta byla založená pouze na světlech. Na pódiu byli pouze sami hudebníci, jejich nástroje a odposlechy - žádná promítací stěna, dodatečné panely nebo světelné sloupy, zkrátka pouze zavěšená světla. Ovšem s jejich barevným sladěním a především načasováním si designéři vyhráli do posledního detailu. Jak se můžete přesvědčit i z našich fotek, každá skladba měla své barevné naladění, které zvýraznilo její atmosféru, energii, rytmiku i dramatické přechody.

Není tedy divu, že po "Bella Ciao" věnované vtipně covidové pandemii následoval potlesk vestoje a také dva přídavky "You Raise Me Up" a "My Way". Ani po těch ještě diváci nedovolili hudebníkům odejít, a tak musela přijít ještě jedna vzpomínka na Freddieho Mercury v podobě "Love Of My Life". Po ní a několika málo českých slovech, kterými Luka Šulić bavil publikum i během koncertu, se už oba hudebníci vytratili do zákulisí.

Klasický crossover je takový specifický hudební žánr. Zřejmě nikdo za něj nebude sbírat ceny kritiky, ovšem publikum na tohle kašle a miluje jej, kupuje alba a vyhledává. Luka Šulić s Evgenym Genchevem v neděli ukázali, proč tomu tak je. Všichni, kdo nakonec na jeho koncert zavítali, museli odcházet nadšení a jediným zklamáním snad mohlo být to, že nezahrál tu či onu oblíbenou. Zároveň mohl tento koncert sloužit jako lákadlo na ten květnový, kdy v O2 areně vystoupí 2Cellos v rámci svého světového turné.