U dámy se příliš nesluší zmiňovat věk, není ovšem žádným tajemstvím, že Marie Rottrová oslaví v listopadu životní jubileum - s osmičkou na začátku. To, co dosud předvádí na pódiích, si však určitě zaslouží mnohem více než pouhé uznání typu "na její věk dobrý".

Rottrová se totiž jako zpěvačka a umělkyně stále nachází na vrcholu sil. Její koncert na festivalu DejVícePraze na zahradě Hotelu International byl po všech stránkách perfektním zážitkem. Tak perfektním, že kritikovi připadá skoro až nedůstojné takový výkon podrobovat hodnocení.

Ostravská rodačka nenechala diváky čekat a začala téměř na minutu přesně. Spolu s ní se představil soubor Big Band Septet Plus Orchestra a také vokalistky. A hned od první písně "Co mám, to dám" příjemně překvapil zvuk, který na venkovních akcích nebývá vždy ideální. V tomto případě však šlo slyšet každý jednotlivý nástroj, díky čemuž se posluchači dočkali velice členitého a zároveň naprosto komplexního vystoupení.

V pozoruhodné formě se předvedla i sama interpretka. Její hlas zněl po celou dobu až nečekaně čistě, vyzařovala z něj energie i mimořádná vnímavost pro každý tón. O to víc udivilo, když během večera zmínila, že je tentokrát trochu handicapovaná - pokud ano, pak to dokázala před diváky dokonale skrýt.

Možná jí v tom pomohly i zmíněné vokalistky, jejichž hlasy se s tím jejím potkávaly zcela samozřejmě a společně vytvářely nádherný soulad - a to třeba i v hitu "Řeka lásky", který tím dostal mnohem vrstevnatější kabátek.

Koncert nazvaný "Lady Soul" samozřejmě obsahoval také řadu čistě popových písní, ono označení má však v případě Rottrové širší význam než jen pouhou skladbu repertoáru. Vypovídá spíše o jejím pěveckém citu a výrazu (můžeme v tomto případě klidně použít i anglické slůvko feeling), a o charakteristickém zabarvení hlasu. A také o spojení se zmíněným skvěle koordinovaným souborem, které z vystoupení dělá celistvý muzikantský zážitek z kategorie těch výjimečných.

Rottrová dokázala chytnout za srdce v pomalých tónech hřejivě nostalgické výpovědi "Ten vůz už jel", prozářit prostor v nakažlivě optimistickém songu "Štěstí" i rozvrtět boky přihlížejících ve svižnějších kouscích "Markétka" nebo "Muž číslo 1". Velice jí sluší ale i intimně písničkářská poloha songu "Žaluzie", který pro ni napsala Zuzana Navarová.

Ani tentokrát nemohl chybět její již tradiční host, ostravský zpěvák Petr Němec, s nímž se kdysi setkala v kapele Flamingo. Spolu si zazpívali duet "Oči" a sám Němec poté předvedl tři svoje skladby, čímž pro hlavní hvězdu elegantně vznikl prostor na malou přestávku.

Ocenit je nutné i její komunikaci s publikem. Vystupuje vlídně, avšak nikoliv vlezle a žoviálně, jak to občas vídáme u jejích kolegů a kolegyň. Pokud mluví, pak aby sdělila hodnotnou informaci o vzniku songu či aby přihodila k dobru nějakou netradiční vzpomínku. Také její humor je zásadně jemný a kultivovaný, nikdy laciný. Slovo dáma nabývá v jejím případě ten správný význam přirozeného šarmu, není v něm přítomen nádech něčeho nóbl či falešně vznešeného.

Závěrečná část koncertu nabídla vkusný sentiment v podobě oblíbeného duetu "S tím bláznem si nic nezačínej", původně nahraného s Pavlem Bobkem, jehož zastoupil baskytarista Petr Valášek, ale i v podobě písničky "Zřejmě letos nikde nejsou kytky". Text Zdeňka Borovce zosobňující lehký smutek z postupně uvadajících projevů lásky v dlouhodobých vztazích patří k těm, které asi nikdy nezestárnou.

Že se večer blíží do svého finále, napověděl hit "Skořápky ořechů". Po něm se Rottrová nechala ještě třikrát vytleskat - poprvé, aby spolu s ní přiklusal "Kůň bílý", podruhé zařadila stále uhrančivou klasiku "Lásko, voníš deštěm". A potřetí se vrátila na jeviště jen pro jedno jediné slovo - "Děkuji".

Děkujeme, paní zpěvačko.