Populární americká alt-metalová kapela Godsmack vydala novou desku "Faceless" a ta se ihned po vydání protlačila na čelo hitparády, odkud vystrnadila Linkin Park. Bohužel ne vždy úspěch jde ruku v ruce s kvalitou...
Godsmack jsou taková tvrdá, poctivě kytarová partička z Ameriky, která slaví v poslední době velké úspěchy, ačkoli o nich nemůžeme s určitostí říct, že by hráli nu-metal. Docela dobře vystihl směřování skupiny na její třetí, nové desce "Faceless", zpěvák Sully Erna v rozhovoru pro Rolling Stone:
"Vracíme se ke kořenům. Velké riffy a velká sóla. Myslím si, že rock v současnosti prochází velkou změnou a vrací se zpět." Jestli směrem k tradicím cválá světové procesí, netuším, u
Godsmack jsem o tom ale přesvědčen.
Teda, ne snad, že by čtyřka, která si svůj název vypůjčila z písně
Alice In Chains, někdy dbala o progresi, ale "Faceless" nezapře jednak silnou inspiraci srdcařským hardrockem, jednak velkou lásku k pozdější Metallice. Možná jejich "připodobňování" nebylo záměrné, avšak při písních "Changes" nebo "Re-Align" se Ulrichova parta dere na povrch doslova sama. Největší zásluhu na tom mají dva lidé - zpěvák Sully Erna, který nezapře jistou podobnost s Jamesem Hetfieldem (popravdě řečeno je možná lepším vokalistou než slavnější kolega), a bubeník Shannon Larkin, jenž k
Godsmack přišel z
Amen. Ten odvedl na novince asi největší kus práce a většině písní dal do vínku nadšenou dynamiku a vnitřní napjatost.
Bohužel ve zbytku "Faceless" spíš pokulhává, protože Erna a Shannon nasadili laťku příliš vysoko. Sami sobě.
Godsmack totiž nedokázali využít potenciálu, který v oněch dvou mužích mají, nedoplnili jejich party ničím zajímavým. Kde jsou klasické melodie, které zvednou ze židle? Kam se poděla zmiňovaná velká sóla a riffy? Album sice tvrdé je, o tom žádná, ale nic z toho nepřekračuje dobře známé hranice, v nichž se potácejí desítky jiných skupin. Ohlašovaná cesta ke kořenům začala, chtělo by to ovšem vědět, kudy přesně jít.
Abych byl spravedlivý, pochválím na druhou stranu písně "I Stand Alone" (původně ze soundtracku "The Scorpion King") a "Believe", jež výrazně převyšují zbytek nápadem, vycizelovaně proměnlivou strukturou, melodií. V dalších kouscích už lze spíše nacházet momenty, než-li pasáže. A je to škoda, protože minulé CD "Awake" vůbec nebylo špatné.
Godsmack zaslouží podrbat za uchem, že nerezignují na autentickou, svébytnou tvář, pokud ale budou svůj talent utápět v bezradném tápání a exhibování, ztratí ji stejně spolehlivě, jako obal této desky.