Pokáč už své publikum dokonale zná. A ono zná zase jeho. Obě strany proto vědí, co od sebe navzájem čekat, a tak po pár zhlédnutých vystoupeních už nedochází k překvapením. Pro chladný nedělní večer v Ledárnách Braník to ale neplatilo.

Prvním překvapením bylo, že se koncert vůbec konal. Ještě pár desítek minut před jeho začátkem totiž areál zkrápěl hustý déšť, a nejeden návštěvník na sociálních sítích z tepla domova vyhlížel, zda se vyprodaná akce zruší, či nikoliv.

Nezrušila se, déšť na poslední chvíli ustal, přesto ale bylo v hroznu diváků podezřele mnoho místa, řada fanoušků tak asi na poslední chvíli svou cestu do Braníku zrušila.

Překvapení číslo dvě obstarali hosté. Ti na Pokáčových vystoupeních nebývají běžní, zde se představili hned dva. Nejprve Jakub Ondra z mobilu přečetl anglickou část textu "Hrdinský čin", později se připojila Anna Julie Slováčková. Ta se nepřestávala objímat s hlavním protagonistou za to, že ji kromě zpěvu jejího partu v charitativní "I když jsme plešatý" nechal vyslechnout si sborové přání publika k jejím narozeninám. A jak trefně poznamenal, nastal po všem tom objímání čas na singl "Nešahej na mě".

Podobných situačních vtípků byl koncert plný, vzpomeňme proto na překvapení číslo tři. Tím bylo trio nových, méně známých, respektive zatím ještě málo hraných písní. Song z roku 2009 s názvem "Pohádka" zaujal tematikou drog, kterou byste v Pokorného tvorbě asi nehledali, rychlovka "Jestli nás Rusko obsadí" ironicky komentovala politickou situaci a čerstvě z pece vytáhlá "Markétka" si na paškál bere zlatokopky honící se za ideálem krásy. Jako obvykle se ve verších objevily spousty humorných rýmů a zaslouženě právě za tento song si autor vyslechl nejdelší potlesk večera.

Z nové desky "Antarktida" toho nezaznělo mnoho, písničkář si asi chce nechat trumfy hlavně na velký koncert v O2 areně, který je aktuálně přesunutý na leden a na který u východu osobně rozdával slevové poukazy. Prý si díky němu při následném focení u merche mohli fanoušci pohladit i jeho vousy. No schválně, troufl si někdo?

Čtvrté a poslední překvapení byla délka koncertu. Pokáčovy songy jsou krátké, ty, v nichž španělku vymění za ukulele, jsou ještě kratší, a tak běžně svá vystoupení končívá zhruba po sedmdesáti minutách. Zde se ale neupejpal a protahoval setlist až takřka do desáté večerní, publikum se tak dočkalo dokonce trojnásobného návratu na scénu s přídavkem. A vzhledem k tempu, s jakým zpěvák chrlil hity, nebylo překvapením, že mu jeho věrní viseli na rtech. Bylo to milé, vtipné, tak akorát dlouhé a vlastně si ani není na co pořádně postěžovat. Tak zase příště!