O samostatných projektech Lenky Dusilové se tak nějak ví, nicméně ve srovnání s tím, kolik mediální pozornosti upoutávají její "bokovky", jsou její sólové desky trochu upozaděny. Vynechme tedy pro teď Lenku Dusilovou - zpěvačku roku 2000, zapomeňme na Lenku Dusilovou - pravidelného hosta halových koncertů Čechomoru a podívejme se do domácí kuchyně "Dusilenky", kde pro nás nedávno s věrným týmem, pro tentokrát pojmenovaným Secretion, připravili druhou desku "Spatřit světlo světa".

Jestli se nějaká změna od více než dva roky starého debutu odehrála, pak je jistě daná současnou sestavou kapely. Pokud mohl mít člověk z první desky pocit jisté rozptýlenosti ve zvuku i náladách a celkové neuspořádanosti (což samozřejmě neznamená, že by písně o samotě neměly šanci vyniknout - taková "Pro tebe" se v hitparádě IFPI udržela rekordně dlouho), pak by se "Spatřit světlo světa" dalo definovat na základě pravých opaků. Na tom, že album působí kompaktně, má začátek, konec i určitý vývoj, rozdílné zvukové a žánrové roviny jsou zaobleny a nevyčnívají, má ustálená sestava, která je na sebe krom toho zvyklá i z letitého koncertování (s kytaristou Marasem Lenka vystupuje už od dob Sluníčka), rozhodně své zásluhy. Vedle kongeniální spolupráce Lenky s Marasem je velmi znatelný i přínos Štěpána Smetáčka, zde nejen jako bubeníka, ale i spoluskladatele; hosté, kteří na albu figurují (namátkou Hladík, Ledvina, Malina, Pecha, Větrovec...), jsou spíše příjemným okořeněním než výraznými hybateli ve zvuku a výrazu.

"Spatřit světlo světa" je oproti debutu vláčnější, uvolněnější, halucinogennější, místy až utahané - to zejména, když člověku jeho nálada nesedne, v opačném případě by se dalo mluvit až o hranici s uhrančivostí (dobrým reprezentantem je v tomto směru sedmiminutová "Haluška"). Jeho nálady se prolínají, některé skladby jakoby tu byly potřeba spíš kvůli rádiovému úspěchu ("Nepovídej nám", ať je sebehitovější, je jinak poněkud prázdná - mj. jediná, pod kterou Dusilová není podepsána, hudbu i text svěřila kolegyni Zvěřinové), u jiných mohou nabíhat asociace s bluevelvetovskou potemněle jazzovou atmosférou ("So In Love"), čechomorsky folklórním bigbítem ("Vánice"), zrovnatak hrátky s bluesovou melodičností ("Spanish") Lence velmi pásnou.

I textově je album ucelené. Jistě by šlo namítnout, že (co se alespoň autorských písní týká) absťákových pocitů samoty, úzkosti a zmaru je zde až až, na druhou stranu, kdesi v pozadí je mezi řádky možné odkrýt i rýsující se obrysy pozitivních září, tušených spasitelných stínů a nadějí, což více než seberochnění v pubertálních pseudodepresích signalizuje vědomou cestu ke katarzi.

Pokud se říká, že druhé desky bývají pro interprety prubířským kamenem, pak lze konstatovat, že Dusilová se "Spatřit světlo světa" neselhala a svůj druhý dlouhý pohled do zrcadla ustála s elegancí sobě vlastní.