To si tak jeden nakráčí skoro pod pódium, uši navyklé předchozím dnům a pak se sakra diví. Těžko říct proč, ale mezi pátkem a sobotou někdo ze zvukařů otočil volume o pořádný kus doprava. Jistě, intenzitu jednotlivých koncertů to bezpochyby zvedlo, nicméně na úkor pohodlí posluchačů i celkové zvukové čitelnosti - a to podotýkám, že nejsem nějaká měkkota a pár hlasitých koncertů už jsem zažil.

První ochutnávkou nového zvuku i faktu, že minimálně dvě vystoupení budou v sobotu vážně divná, byla polská úderka Gruzja. Partička, která na výrazně přímočarý metalový spodek postavila koncept vídaný spíše u rapových crew. Na stage totiž napochodovala hned čtveřice vokalistů, každý poněkud odlišného naturelu i vzezření - byla tu osoba v sado-maso masce, uhlazený gentleman s výrazem nájemného vraha ve vestičce a černých rukavicích, hubená figura připomínající biblického proroka i gopnik v jakési havajské košili. Vyřvané, intenzivní, naštvané, uvěřitelné. A hlavně zatraceně divné. Tohle asi nebude u polských elit úplně nejoblíbenější partička.

Neméně intenzivní byli i Slováci Doomas. Hutný death metal nalákal téměř plný Octagon. Ačkoliv by jim určitě slušela poněkud pozdější hodina, i se žhnoucím odpoledním sluncem si poradili výborně. Stejně jako další z velkých jmen na plakátu letošního festivalu, další Poláci, Azarath. Chce se dodat, kapela bubeníka Behemoth, nicméně i bez téhle marketingové vějičky by se jejich set pohodlně obešel. Jistě, Inferno je onen nepřeslechutelný motor formace a jeho bicí palba doslova drtí a láme kosti. Bez pokřivených riffů kytarového dvojzápřahu by to však samozřejmě nebylo ono.

Za vítaným uklidněním rozmašírovaných útrob utíkám do Octagonu na set, který se hrdě může pyšnit tím, že byl nejměkčím z celého festivalu. Postarali se o něj domácí Mindwork. Parta kolem Martina Schustera namíchala trochu těžkých riffů a deathových growlů se vzdušným prog-rockem à la Steven Wilson a svůj nadšeně aplaudovaný koncert ozdobila jak skladbami z aktuálního EP "Cortex", tak ukázkou z personálně propojeného projektu Face The Day. Na hlavním pódiu to mezitím roztáčí S.D.I. Tahle thrashová úderka nezklame, energie má na rozdávání, ale hlad je hlad. Dávám půlku setu, mizím se najíst a jako zákusek si dávám domácí deathové naděje Sněť. Viděl jsem je nedávno a zase je to o kousek lepší. Pokud pánové nepoleví, myslím, že se můžeme ještě těšit na velké věci. Našlápnuto mají vskutku výborně.

Igorrr. Na plátně velkým jménem, v sobotu dostali tihle Francouzi ten nejlepší možný hrací slot. A už zvěsti účastníků jejich půlnoční diskotéky na jednom z předchozích ročníků Brutal Assaultu napovídaly, že tohle bude vážně divné. Už jenom mozartovské (či kýho čerta) intro, které některé účastníky přinutilo k předčasnému odchodu ještě před začátkem, nebo pohled na jeviště, kterému dominoval DJský pult.

A pak to přišlo: brutální breakcore, opera včetně velkých gest, emocí a póz, tvrdé riffy, blackové sypačky a řvoun, který neměl na festivalu konkurenci. Tak sebejistý, intenzivní growl, který doslova lusknutím prstů přechází do ječáku, se neslýchá každý den. Je mi jasné, že řada čtenářů nebude souhlasit - a rozporuplné reakce zněly už přímo na místě - už dlouho jsem neměl pocit, že poslouchám něco nového, svěžího. Tenhle extrémní, bláznivý kočkopes mě doslova přibil na místě.

Ach, jak těžké to měla následující závěrečná Mgła. V jejím jinak skvělém a nesmírně atmosférickém, na hypnotických riffových plochách postaveném blacku, hraném odosobněnými tvářemi za maskami, jako by najednou bylo málo vznětů, málo překvapení - a málo toho odrzlého novátorství.

Ano, moc pěkné to bylo. Josefstadt dokázal z omezených možností vymačkat maximum. Pokud vloni pevnost v Josefově jenom tak doutnala a udržovala krb, letos už to byl táborový oheň. Na opravdovou vatru si budeme muset počkat ještě rok, snad už ty oslavy polokulatých pětadvacetin klapnou!