© Universal Music
Jiří V. Matýsek - Billie Eilish nebude jen zázrakem jedné desky, "Happier Than Ever" to potvrzuje (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Opatrný, neb spousta fenoménů zazáří a stejně tak rychle zhasne. Obvykle jsem velmi podezřívavý k albům či novým interpretům, o kterých se mluví až příliš. I proto jsem si debut Billie Eilish "When We Fall Asleep, Where Do We Go?" s jistou zvědavostí poslechl, na několika místech spokojeně pokýval hlavou - hlavně proto, jak jinak zpěvačka zní a přitom se stále pohybuje v mantinelech moderního popu - a nahrávku odložil. Jestli jsem se k ní vrátil za celou dobu jednou, tak je to moc. S aktuálním albem "Happier Than Ever" se to má podobně, nicméně rozuzlení je poněkud jiné. I tady to byla spíše opatrná zvědavost - jenže za těch pár týdnů od vydání jsem ho slyšel už mnohokrát. Zpěvačka poskočila o míle kupředu a - je to nejspíše hlavně zásluha jejího bratra, enormně schopného skladatele a producenta Finnease - přináší desku, která výrazně rozšiřuje její výrazovou škálu. Stále je tu rozpoznatelný ležérní vokál, na pop nebývalá a hlavně prožitá (nikoliv tedy pouze nutné gesto) temnota. Eilish tak nyní koketuje s jazzem (docela bych byl zvědavý, jak by její přístup k věci fungoval ve spojení s klasickým jazzovým kombem), jinde zase rockově přitvrdí nebo nechává svůj zranitelný hlas plout nad temnými elektronickými plochami či akustickou kytarou. Na novince je jiná, těžko říct, jestli šťastnější, než kdy dříve, jak by mohl sugerovat titul alba. V každém případě se chce posouvat a bez pochyb i navzdory tomu, co by mohli chtít její náctiletí fanoušci. Billie Eilish míří dál a chce oslovit širší publikum. Nechce být jen hvězdičkou pro teenagery a dělá to velmi dobře.
Dan Hájek - Billie Eilish pod ochranným dohledem bratra Finnease roste (8/10)
Vztah ke zpěvačce: Po jejím debutu "When We All Fall Asleep, Where Do We Go?" jsem si často říkal, zda vůbec na nějaké pokračování dojde. Bylo tu přespříliš otazníků, zda ji rázně rozjetý zájem ze všech světových stran spíše nezničí, a neumlčí tak nadějný hlas současné mladé generace. Spousta náctiletých fanoušků se nechala vtáhnout do jejího univerza, a dala tak najevo, že mnohé děti jsou dnes vyzrálejší a dokáží se na mnoho věcí podívat dospěláckou optikou. Nemalou měrou však u ní funguje ochranná ruka bráchy Finnease. Druhé album "Happier Than Ever" tak možná stihlo vzniknout dříve a za svým předchůdcem nijak nezaostává, možná naopak. Je mnohem semknutější, ačkoliv v hudební rovině často i dost experimentální. Takový "Oxytocin" je vskutku trefným zvratem po skvěle propracované "my future". Na celé nahrávce často překvapují i nečekané žánrové úkroky a je zjevné, že Finneas hodně poslouchal i rané tracky z dílny Grimes nebo Crystal Castles, od nichž se po svém naučil využívat syntenzátorové a ruchové plochy. Ono celé "Happier Than Ever" je zvukově a aranžérsky propracované a všímat si každého detailu je ve sluchátkách fakt radost. Jsou zde patrné minimalistické postupy, které jsou však vyždímané na maximum. Pokud se v protipólu shlukne hned několik nápadů, nic tu nedře o sebe a není kontraproduktivní. Billie Eilish se taktéž posunula v textech a i v rámci blízké/vzdálené budoucnosti si určitě bude zachovávat punc jakési glosátorky současnosti jejího vnitřního já, kterému se oplatí naslouchat.
David Böhm - "Happier Than Ever" škodí až přílišná roztříštěnost (6/10)
Vztah ke zpěvačce: Debut mi k srdci nikdy nepřirostl, vždycky jsem ale oceňoval jeho jinakost. "Everything I Wanted" zbožňuji. Jako by Billie Eilish u své albové dvojky nevěděla, co chce nahrát. A tak na "Happier Than Ever" prskla od všeho trochu. Zatímco někteří si budou rozmanitost vychvalovat, jiní si možná povzdechnou, jak moc se deska nedá uchopit. A jak okolo poloviny stopáže šíleně nudí. Možná si zpěvačka jenom chtěla vyzkoušet nové polohy a zjistit, co jí vyhovuje, odpadové záležitosti jako "Lost Cause" ale naznačují, že do výsledné podoby trochu kecalo vydavatelství lačnící po další "Bad Guy". Billie se před vydáním nacházela v nezáviděníhodné pozici - kdyby natočila druhé "When We All Fall Asleep, Where Do We Go?", nemluvilo by se o vlastním rukopisu, ale nejspíš o snaze vyrýžovat z aktuálního minimalistického trendu co nejvíce. Debutový megaúspěch, tíha sošek Grammy a teenageři, kteří teď klečí u nohou Olivii Rodrigo, to vše vykrystalizovalo do nové nahrávky, ze které vyčnívají silné kousky jako crashbandicootovský "Oxytocin" nebo titulní smršť v závěru, která ale jako celek nemá moc co nabídnout. Pokud ovšem interpretce pomůže se do příště rozhodnout, kde se hudebně cítí dobře, může jít o šikovný můstek k dalšímu albu.
Jan Trávníček - Billie Eilish už zase dává oči v sloup. A my s ní (6/10)
Vztah ke zpěvačce: Neutrální. První album Billie Eilish nebylo v mých očích žádná hitparáda, byť jeho komerční úspěch byl samozřejmě gigantický. Zpověď utrápené generace, která je vychovávána v tom, že štěstí se měří počtem sledujících na Instagramu, zelené vlasy, písničky nahrané v pokojíčku s bráchou, věčně nepřítomný pohled a šeptání místo zpěvu. Sedla si z toho na zadek i dcerka Davida Grohla a s ní milióny lidí po celém světě. Nejzajímavější skladby ale byly v mých očích jen dvě - "Bad Guy" a "Who Should See Me In A Crown". Pár dalších bylo zábavných na koncertě v Praze i v Německu, ale upřímně říkám, že od nich jsem necítil potřebu si Billie znovu pustit. A novinka? Skoro jsem u ní usnul. Všechno je sice načančanější, včetně zpěvačky samotné, ale zároveň i tak nějak bez chuti a zápachu. Produkce nechá splývat jednu píseň s druhou a dít se něco začíná až v druhé půlce stopáže. Ta je o třídu lepší ve všech směrech, ale jako by dvacetiletá držitelka hromady cen slepila dohromady dvě EPčka. Na jednom jede na autopilota, na tom druhém se snaží postavit se na vlastní nohy. Nesoudržná kombinace. I po druhé desce tak zůstává můj vztah k její hudbě neutrální. Na koncert bych zašel i do třetice, jen se obávám, že se tam místo poskakování bude tentokrát procházet v dlouhých šatech a tvářit se vznešeně jako Lana Del Rey. Co už. Ten tlak, který na ni celý průmysl i fanoušci kladou, jí ale nezávidím. A tak jí hlavně přeju, ať ho ustojí.
Tomáš Navrátil - Niterná zpověď dospělé puberťačky (5/10)
Vztah ke zpěvačce: Po zhlédnutí dvou a půl hodinového dokumentu - respekt k jejímu zjevnému talentu, ale více mi do duše nepromluvila. Billie Eilish se tak trochu neplánovaně a nedobrovolně stala mluvčí ztrápené mladé generace, která i přes neomezené možnosti neví, kudy kam. Její prvotina "When We All Fall Asleep, Where Do We Go?" je manifestačním uragánem, který vám doma snadno rozvibruje všechny okenní tabule. A zatímco se všichni svým skákáním a dupáním snažili probourat k sousedům o patro níž, ona sama musela během dvou let dospět a přijmout tíhu zodpovědnosti, kterou na ni celý svět uvalil. Proto snad nebylo možné očekávat, že se novinkové album vydá stejnou cestou. Billie svoji hudbu skládá a nahrává se svým bratrem doma v pokojíčku, v "Happier Than Ever" už nás rovnou zve pod peřinu své postele, kde zastřeným hlasem šeptá o vztazích. Nejsou to ale jen povzdechy, že kluci jsou idioti, ale jde i o vztahy k fanouškům, hyenám z nahrávacích společností a všem haterům, kteří její slávu, divnou hudbu a vzhled zkrátka nedokáží rozdýchat. A já osobně bohužel (nebo bohudík) nepatřím ani do jedné z těchto kategorií, kterým je deska určená. I přes několikero poslechů se dají pochválit zajímavé produkční procesy bratra Finnease, ale Billieino šeptání, kterému nejde z 80 % rozumět, se po hodině vykrystalizuje v lehce depresivní nudu. Naštěstí vše zachraňuje v závěru skvělou "Therefore I Am" a titulní dvojsečnou "Happier Than Ever". Nová deska je tajemnou zahradou, která po osekání všech trnů a šlahounů rozkvete do nebývalé krásy, můj meč je však tupý a dál se neprosekám. Ale to už je jen moje smůla.
