Těžko uvěřit, že už je to letos čtyřicet let, co deska "No Sleep Till Hammersmith" vyšla. Rok 1981 byl pro Motörhead skvělý, převelice úspěšný. Základ byl samozřejmě položen už o rok dříve, přesněji v listopadu roku 1980, kdy tato britská hardrocková formace vydala svou čtvrtou řadovku - ano, nic menšího než "Ace Of Spades". Kdo titulní song nezná, pravděpodobně prožil poslední roky na jiné planetě. Hutný, zběsile uhánějící rockový vypalovák se napevno usídlil v playlistech i výrazně komerčních rádiových stanic a mnoho pozdějších metalových muzikantů (včetně těch, kteří dali vzniknout například black metalu) bude na tvrdost a špinavost tohoto díla coby esenciálního kusu přísahat dodnes.

Byly tu ale i další hity - "Shoot You In The Back", "Love Me Like A Reptile", "(We Are) The Roadcrew", "Jailbait" - a k tomu trojice muzikantů ve skvělé formě a tvrdý zvuk. Na "Ace Of Spades" si všechno sedlo a publikum bylo nadšené. Nakonec z toho bylo čtvrté místo v britském albovém žebříčku a největší komerční úspěch kapely.

Ne všichni byli nadšeni - ortodoxní fanoušci, odkojení na předchozích nahrávkách, skupinu za tento komerční úspěch zatracovali. Na druhou stranu není třeba nijak složitě hledat důvody, proč si banda kolem Lemmyho Kilmistera zachovala punc undergroundu i navzdory komerčnímu úspěchu. Žádná pozice v žebříčcích je nedokázala připravit o syrovost, autenticitu, tvrdost a nekompromisnost, tedy v rock ’n’ rollu velmi ceněné vlastnosti.

A tohle všechno se podařilo otisknout právě do živáku "No Sleep 'Till Hammersmith", který vyšel 22. června 1981. Paradoxní je, že si kapela vetkla do názvu jméno slavného londýnského klubu Hammersmith Odeon (kdo tam ve své době nehrál, jako by nebyl), na výsledném počinu však z tohoto místa není ani jedna skladba - a faktem zůstává, že během tohoto turné tam Motörhead ani nehráli. Album rovněž není typickým záznamem koncertu z jednoho místa, ale kompilátem písní ze čtyř různých akcí - tří ze šňůry "Short Sharp Pain In The Head" z Leedsu a Newcastlu, jedné zaznamenané na tour o rok dříve a pouze tří songů z aktuální desky, které doplnil hitový výběr ze starších alb a singlů.

Nahrávce "No Sleep Till Hammersmith" lze ledacos vyčítat - zejména nepříliš dokonalý zvuk, který ji činí místy obtížně srozumitelnou. Ostatně on Lemmy nikdy neoplýval výslovností oxfordského profesora. Atmosféru se ovšem povedlo zachytit skvěle, možná právě i pro ty zvukové nedokonalosti. Na koncertě to stejně taky málokdy zní jako z desky. Publikum není upozaděno a nemění se jen ve výplňovou stafáž mezi skladbami, naopak je v mixu neustále přítomno. Zní to špinavě, autenticky, uvěřitelně. Koncerty Motörhead nebývaly postavené na dokonalé přesnosti, tak říkajíc na notu. Důležitější byl ten prožitek, atmosféra nezřízeného rockového večírku, navždy zaznamená pro příští generace. A tady to je všechno.

Britská sebranka vydala dalších čtrnáct živáků - poslední dva "Louder Then Noise… Live in Berlin" a "The Löst Tapes, Vol. 1: Live in Madrid 1995" dokonce vyšly letos - a vypadá to, že pár záznamů její archivy ještě skrývají. Těžko ale něco překoná právě "No Sleep 'Till Hammersmith". Připomeňte si tuhle desku, třeba právě nyní, když slaví čtyřicet let. Je totiž tím nejšpičkovějším destilátem toho, co pro mě Motörhead znamenají.