Serj Tankian je pevně svázaný se svou kapelou System Of A Down, která je toho času, tedy alespoň co se studiové práce týče, u ledu, za sebou má ale i vcelku podařené sólové nahrávky. "Disarming Time: A Modern Piano Concerto" v tomto ohledu vyčnívá a nepřipomíná ani jednu z dosud známých Tankianových tváří. Na druhou stranu je skládání instrumentální klasické hudby z pochopitelných důvodů úplně jiná disciplína než tvorba rockových písní.

Tankian se před vydáním zaklínal Frankem Zappou i jeho dadaistickým přístupem ke kompozici, hovořil o spojování samostatných hudebních témat a nápadů do jednoho konzistentního kusu. Výsledných necelých čtyřiadvacet minut dává těmto tvrzením za pravdu jen částečně. Skutečně to je spojení několika hudebních témat, která se postupně nabalují na nosný klavír postavený kolem minimalistických tónových běhů, jež v mnoha ohledech dají vzpomenout například na Philipa Glasse.

Melodie se několikrát v různých variacích vrací a stává se podkladem pro další hudební vrstvy. Většinou jsou orchestrální, dojde ale i na syntezátory, kytary a vyloženě na sílu vtlačenou folklórní vložku. Výsledný tvar, který plyne až příliš lehce, bez výraznějších vznětů, jsem slyšel mnohokrát a konzistenci celku v něm nenacházím. Těch nápadů je v "Disarming Time" až příliš, ale působí jako jednotlivosti, nikoliv jako celek.

To by nemuselo být nutně na škodu, vždyť právě zmiňovaný Zappa měnil ve své muzice (a rozhodně nejen pouze té klasické) témata a nálady jako na běžícím pásu. Ale u něj v tom byl ten dadaistický humor nebo přinejmenším vnitřní pnutí mezi jednotlivými nápady. Tankian nepřináší nic z toho, celek působí trochu sucharsky. A taky až snadno se vzdává posluchačské pozornosti.

Nápady Serji Tankianovi nechybějí, jak dokázal na letos vydaném EP "Elasticity". Jen by asi měl zůstat u rockového rámce. Jeho klasický kus se poslouchá příjemně, poklidně si brouká v pozadí, ale když skončí, těžko si z něj vybavit něco konkrétního.