Není jednoduché být vlastně neznámou kapelou, ale je to hezké. Člověk je ještě všeho plný, do své tvorby dává upřímně všechnu svou radost a nadšení a talent a prostě všechno, co může. A často to nestačí a vzniknou desky, které kromě radosti pro jejich interprety a pár nejbližších nic moc nepřinesou. Ale občas to sedne a vznikne výrazná osobitá výpověď. Skupina Loukotě je ten druhý případ.

Debut "Ztracený vlny" je velmi příjemné osvěžení nejen pro člověka, ke kterému se dostane vlastně náhodou a vůbec nic od něj nečeká. A to i přes to, že je ta nahrávka velmi, velmi dlouhá. Hodinová stopáž je pro uposlouchání něčeho nového dost. Jenže tady to nevadí. Tato kolekce příjemně a nenásilně vtahuje člověka hluboko do svých světů a těch důvodů je, kromě fakt skvělých písní jako "Dirty Blues" (s hostujícím Člověkem krve) nebo "Obrysy lampy", několik.

Především je to promyšlená dramaturgie alba jako takového. Je totiž propojené mnoha nepísňovými úseky, které se vážou k tomu, o čem celé dílo je. Takže tu najdete (pokud posloucháte na bandcampu) mezihry jako "Příliv", "Odliv" nebo 6 "Vln". Na streamovacích službách jsou tyto předěly žel trochu nelogicky a nekonzistentně vlepené přímo do jednotlivých tracků. Každopádně to desku jako takovou činí kompaktní, nechává to vyniknout jednotlivým písničkám, udržuje to pozornost posluchače.

Dalším důvodem, proč si "Ztracený vlny" oblíbíte, je napojení na klasické tuzemské folkové/rockové/bluesové/bigbítové nahrávky z přelomu 80. a 90. let minulého století. Loukotě se mezi těmi žánry pohybují nenásilně a úplně přirozeně, deska je díky tomu velmi pestrá. Zároveň svou náladou i postupy vrací člověka právě někam na začátek 90. let minulého století, což třeba ani nebyl záměr, ale recenzenta to zcela (v pozitivním) odrovnalo.

Když k tomu přidáte texty, v nichž se daří vybalancovat příjemnou neurčitost a nejednoznačnost se silnými slogany, máte tady příjemnou a velmi obrazotvornou kolekci. Tomu pomáhají i některá její alterantivnější místa. A v tom je dost možná největší síla Loukotí. Ostrá přímočarost se najednou jakoby rozmlží, písnička zmorfuje do pomalé propojovací vyhrávky (výborně funguje třeba "Malý král", "6Vlna", "Měsíční oči" nebo hned následující "Měsíční oči", "Sucho", "Poušť"). Stejně jako si moře dělá s vlnami, co chce (nebo vlny s mořem?), i tyto "Ztracený vlny" si s posluchačem doslova hrají.

A jo, stejně jako u všech debutů teď bude záležet na píli, štěstí, houževnatosti, pracovitosti a náhodě. I na tom, jak hodně vážně bude kapela tu muziku brát. Bylo by skvělé, kdyby vyrostla podobně jako třeba Zrní, s jehož prvním albem lze toto vlastně srovnávat.