Pražská formace, která od počátku ráda mate svou těžkou zařaditelností do nějaké z obvyklých škatulek, se před časem po delší pauze a personální přestavbě úspěšně a ve velkém stylu navrátila na domácí pódia klubů i festivalů. Zároveň otevřela ve své historii, která se datuje už od poloviny devadesátých let, novou kapitolu. Jejím nejčerstvějším odstavcem se nyní stalo další studiové album. K debutové kazetě "Měchožil zhoubný", disku "Měchožilovy písně lásky" a minialbu "Celibát 2000" tak nyní přibyla i novinka "Semotam". Ve vší síle se na ní projevuje hlavně to, kam ji zanesl vývoj. Zapomeňte na zařazování k alternativní scéně. Povrchním pohledem sice zůstává podoba a vyznění podobné, titulní skladbou jako by se sem skupina ještě přihlašovala, ale následující poslech jasně dokazuje, že podstatou už jsou jinde. Tak jako původně bývali často k vidění ve společnosti undergroundových spolků, později se z nich stala sice trochu netypická, ale přece jen nadupaná rocková skupina, ještě později vyměnili rockovou energii za důraz na folklórní vlivy a zbavili se kytary i kláves. Současné obsazení, ve kterém rytmiku doplňuje jen kvarteto smyčcových nástrojů, má pak i na nové nahrávce nejblíže k tomu, čemu jsme si uvykli říkat world music. Tomu, kdo hledá konkrétnější paralely, se nabízí podobné směřování, jako má dnes velmi populární Čechomor. I on má folklórní základ jako výchozí bod pro své snažení. Ostatně současný bubeník skupiny Martin Rychta býval jeho členem.

Jenomže hned s druhou skladbou se - pokud se tedy alespoň trochu orientujete na domácí scéně - vkrádá nepříjemný pocit, že tohle už před lety (a často lépe) dělali jiní, třeba Dobrohošť. A vzpomínka na Ciment i současné, trochu už v kruhu se pohybující snažení zmiňovaného Čechomoru, nemohou nenavodit otázku slepé cesty. A najde z ní skupina cestu ven? A bude ji při současném zájmu o world music, který často kvalitativně nerozlišuje a přináší zájem publika, vůbec hledat? A nebo zase s dalším albem pozmění žánr?

Ale i když si odmyslíme kolegy, dalším problémem, který tu vystupuje na povrch více než v minulosti, je nejen jakoby strach z jednoduchosti, ale i časté nahrazování základního melodického nápadu složitým aranžmá. S hospodou řečeno "někdy je to bez výrazného nápadu a často je to přeplácané". Obzvlášť ve spojení s lidovými texty výsledek působí často až protikladně. Ne nadarmo jsou nejpovedenějšími kousky desky čistá a cokoliv nepředstírající "Andělé svatí" a především nádhernými sbory a silnou melodií bohatá "Starej a Mladej". Ovšem i naprosto odlišná, baladická "Dubová truhla", jejíž síla je především ve vyzařování až neuvěřitelné pokory, patří k tomu lepšímu. Na opačný pól bych pak postavil podbízivou "Vídeň" či vykrádání sebe sama ve "Stvoření". Zkuste si je porovnat třeba s (podobně jako toto album žánrově laděnou) Nohavicovou písní "Maria Panna" z desky "Moje smutné srdce"... A vlastně netřeba chodit tak daleko - stačí sáhnout k povedenému přídavkovému cover-bonusu "Něbojus ja".

Při hodnocení by bylo trestuhodné nezmínit skvělou práci, kterou odvedli pánové ve studiu 3bees (dříve Live and Loud) - poslední dobou mám sice na zvukově kvalitní desky docela štěstí, ale každá další zvukem nezkažená prostě potěší. Naopak mě až zarazilo, jak nevýrazným přínosem jsou pro výsledek i tak zvučná jména hostů jako jsou Vladimír Merta či domácí cellová špička Jaroslav "Olin" Nejezchleba. Chci tím říci, že nebýt napsaní v bookletu...

Pod Černý vrch jsou bezpochyby výborní na koncertních pódiích, kde bodují svým nasazením, pohledem na trojici půvabných dam i charismatickým zpěvákem. Jejich nová deska má sice svá světlá místa, ale jako celek se občas tváří jako něco, čím není. Není špatná, jen trochu promarněná. Třeba se to povede příště, potenciál na to skupina rozhodně má.