Wardruna, to je hlavně Einar Selvik. Bývalý bubeník blackmetalových Gorgoroth se v roce 2003 vydal na hudební cestu, která si klade za cíl určitou moderní transformaci severských kulturních a estetických tradic. Dobře se tak trefil do jakési vlny návratu ke kořenům, pro kterou se ujalo označení neo-pohanství.

Mezi lety 2009 až 2016 vyšla pod hlavičkou projektu uzavřená albová trilogie "Runaljod" ("Gap Var Ginnunga", "Yggdrasil" a "Ragnarok"). Poněkud stranou leží kolekce "Skald", která již známé skladby převedla do formy ohlodané na kost - do takzvané skaldické poezie (tedy prakticky jen hlas a jednoduchý doprovod lyry). Návratem ke klasickému stylu Wardruny je pak čerstvá studiovka "Kvitravn". K vydání byla připravena už v létě loňského roku, vlivem celosvětové pandemie ale nakonec vyšla až na konci letošního ledna.

I podle samotného Selvika je aktuální novinka přímým pokračováním runové trilogie. Na svém místě jsou texty v proto-norštině a staré norštině i typický zvuk, který stojí na pravidelných rytmech, ambientním podkladu a zapojení dávných nástrojů i přírodních prvků, ať už v podobě zvukových atmosfér nebo nejrůznějších netradičních zvukových prvků, jako jsou kosti, kameny, dřevo nebo voda. Recept tak zůstává prakticky stejný, a to i v rámci pětašedesátiminutové nahrávky.

Ta přesto dovede uhranout. V hutné, sevřené matérii pravidelného rytmu a zpěvu, který (i díky použití pradávných jazyků) působí spíše jako magické zaříkávání, se dá velice snadno ztratit. Ačkoliv se album nese víceméně v neměnném tempu, nabízí celou řadu chytlavých momentů, které s posluchačem zůstávají a rezonují dlouho poté, co deska samotná už dávno dozněla: vznešená až soundtracková melodie "Kvit hjort", na hlase, bubnech v rytmu tepu lidského srdce a zvukové krajině plné drobných přírodních zvuků postavený úvod "Grá", repetitivními smyčci nesená titulní "Kvitravn" nebo proměnlivý závěrečný epos "Andvevarljod" - to jsou všechno skladby, které dovedou uhranout.

A vůbec tady nejde o slova a jejich přímý význam. Wardruna se napojuje na jakousi univerzální vnitřní podstatu, která je lidstvu společná. Je jen na posluchači, jestli se nechá tímhle hudebním rituálem strhnout. Na druhou stranu, na svém aktuálním počinu přináší norský projekt jen máloco nového. Hra na jistotu se v tomto případě vyplatila, "Kvitravn" funguje výborně, kouzlo je stále přítomno. Jen už to není tak efektní magický trik, jakým byla runová trilogie nebo jakým i nadále zůstávají koncerty formace.