Steven Wilson přináší na albu "The Future Bites" art pop z budoucnosti

08.02.2021 00:00 - Jiří V. Matýsek a Tomáš Rozkovec | foto: Steven Wilson Productions

Celosvětová pandemie nabourala plány leckomu, třeba i (svého času) prog-rockovému věrozvěstovi Stevenu Wilsonovi. Vydání šesté studiovky "The Future Bites" musel odsunout, místo loňského června vychází album až nyní. Ne že by snad doba byla o moc příznivější, čekání se však v každém případě vyplatilo.
9/10

Steven Wilson - The Future Bites

Skladby: Unself, Self, King Ghost, 12 Things To Forgot, Eminent Sleaze, Man of the People, Personal Shopper, Follower, Count of Unease
Vydáno: 29.1.2020
Celkový čas: 42:01
Vydavatel: Steven Wilson Productions
Už první zveřejněné skladby jasně ukázaly, že Steven Wilson i nadále pokračuje po cestě, kterou naznačilo již jeho předcházející album "To The Bone". Je to ale přirozený vývoj s jasně daným směřováním. Dílem kopíruje proměny populární hudby dvacátého století - od progresivního rocku inspirovaného King Crimson se přesunul spíše ke gabrielovským popovým inspiracím na zmíněné předchozí, dosud nejpřístupnější desce. Odklon od rockových postupů a přímočarých písniček pokračuje i na "The Future Bites".

Pokud byla téměř čtyři roky stará nahrávka napříč recenzemi označována za Wilsonovu posluchačsky nejvstřícnější, "The Future Bites" na to jde z poněkud jiného konce. Před posluchačem se zde otevírá sofistikovaná zvuková krajina dominantě vyvedená v temných barvách chladné elektroniky, kterou jen občas - nutno podotknout, že na těch správných místech a nikoliv náhodně - protne jakýsi paprsek naděje. Mohl si Wilson přát vhodnější dobu, kdy svůj nový počin vydat?

Forma odpovídá obsahu. Chladná odosobněnost syntezátorů podbarvuje výpovědi o budoucím světě (nebo už je to svět současnosti?). Konzumerismus coby všeovládající ideologie, touha mít všechno právě teď a právě tady (předlouhý nákupní seznam plný zbytečných věcí, který v nosné skladbě "Personal Shopper" nerecituje nikdo menší než Elton John), sebestřednost, opakovaně se vrací téma ztráty sebe sama ("King Ghost", "Unself") i toho, jak se lidé nechávají ovládat (ať už tahá za nitky cokoliv nebo kdokoliv). Jakousi malou naději skýtají vzpomínky na to, "co už je ztracené", jakýsi vnitřní svět, který pomáhá udržet příčetnost.

Podobně pracuje i hudba samotná. Z elektronického tepání, strojovitosti a chladu vystupují momenty, které připomínají první nadějeplný paprsek slunce po hodně mizerné noci. Wilson je průzračný melodik, který je z podobného těsta jako Paul McCartney. Oba jsou schopni vysypat z rukávu chytlavé melodie, které ale nejsou podbízivé a prvoplánové. Refrén v "12 Things I Forgot" nebo ústřední pasáž "Personal Shopper", v níž najednou zazní až trademarkové akustické kytary, se okamžitě zatnou do posluchačovy mysli a už nepustí. O to více, když na "The Future Bites" Wilson podobnými momenty spíše - alespoň ve srovnání s "To The Bone" - docela šetří.

Steven Wilson je čím dál tím více sám sebou. Jen občas, jako lehoučké pomrknutí, zazní ozvěna velkých vzorů, tu gilmourovská kytara, jinde zase rozostřenost sólových počinů Petera Gabriela nebo elektronické tepání a cvrlikání synthpopových formací z osmdesátých let. Wilson se ale příliš neohlíží. Na základech, které vybudovali jiní, staví svou vlastní vizi art popu.

Kdo říká, že by pop měl být prázdný už z principu a oslovovat jednoduchostí? Wilson opět projevuje výjimečnou schopnost v propojování minulosti, přítomnosti a budoucnosti. "The Future Bites" nedává vlastně nic zadarmo, nároky na posluchače jsou nemalé a těžko všechny detaily zachytit na první dobrou. Deska se ale dovede odměnit, témat k zamyšlení, ať už budeme řešit obsah nebo formu, přináší spoustu.

Druhý pohled Tomáše Rozkovce

Již při svém prvním koncertě v pražské Hybernii (5. dubna 2015) se Steven Wilson při rozmluvě s publikem vyznal ze svých hudebních vzorů a lásek. To právě vydával "Hand. Cannot. Erase.". Dokud jmenoval zástupce art a progresivního rocku, publikum uznale pokyvovalo hlavou, ale když tento vlasatý hubený chlapík s brýlemi začal mluvit o osmdesátkových popových ikonách jako Tears For Fears či Ultravox, v sále to zašumělo nespokojeností. Samotný Steven na to reagoval s lišáckým úsměvem: "Why not?" Jako by už tenkrát tušil, jakým směrem se bude jeho tvorba ubírat.

Uplynulo pět, respektive šest let a Wilson za tu dobu postavil přes album "To The Bone" výhybku ze směru progresivního rocku směrem kamsi, pro co hudební katalog nemá škatulky. Podobně jako u Petera Gabriela můžeme mluvit o progresivním popu, jehož vliv je cítit asi nejvíce, ale to je v podstatě jedno. Jde přece o hudbu v první řadě.

Novinka "The Future Bites" je rafinovaná a mazaná, a to ve všech směrech. Při nesoustředěném poslechu vám do uší leze zvláštně laděný pop na osmdesátkovém spodku (tady chci podotknout, že skutečně inteligentní pop, který není lacině poplatný své době). A musím uznat, že se to interpretovi daří velmi dobře, neb melodie jsou chytlavé, nutící k prozpěvování, neřkuli k tanci. Když však skončí devátý track, projeví se něco, co chybí na příbalovém letáku, a to upozornění na návykovost celého díla, které perfektně drží po kupě a nutí k opakovanému poslechu.

A pak se člověk zarazí. Tohle přece není pop! Svoji progresivitu, melodie, linky ukryl autor do elektronického dlouhého baloňáku a pak se song po songu, po vzoru exhibicionistů, odhaluje, až se nakonec ukáže v plné nahotě, čistotě a kráse.

Nahrávka nemá slabého místa a drží vnímavého posluchače stále ve střehu. Zrodilo se výjimečné dílo, byť asi ne pro každého, které bych přirovnal k talíři devíti delikatesních jednohubek. Po jejich pozření chutě splynou v jeden gurmánský zážitek a budete se pídit po dalším.

"The Future Bites", byť je ve Wilsonově hudebním katalogu nesporně velkým stylovým vybočením, zaslouží jednoznačně maximální počet bodů.

Hodnocení: 10/10



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY