"Nejsem milý," oznamuje lídr skupiny Viagra Boys Sebastian Murphy v otevíráku "Ain't Nice". Švédská formace skutečně milá není. Na "Welfare Jazz" působí roztřeseně, nervózně, provokativně a hudebně nestále. Svého posluchače dráždí protivnou elektronikou a rozptýlenou basovu linkou. Jakousi přívětivou útěchou je pak velice sympatický saxofon Oskara Carlse, který se tu a tam zjeví, strhne pozornost a zase zmizí.

Pro kapelu typu Viagra Boys je těžké zaujmout na studiové nahrávce. Zásadní je vizuální prezentace, která je nedílnou součástí jejich produkce. Potetovaný Murphy vystupuje obvykle polonahý, vybavený lascivními gesty a s neustálou satirou na jazyku. Je ten typ lídra, kterého rock'n'rollová hlediště milují. Stejně jako jeho kolegy, kteří za svým frontmanem zpravidla nezůstávají pozadu.

Stockholmským buřičům se naštěstí povedlo přenést na album mnohé ze svého charismatu. Ať už vokálními linkami, které mnohdy působí jako dialog s posluchačem (třeba filozofické rozjímání v "I Feel Alive"), nebo samotnou živelnou hudební linkou, evokující živý koncert ("Girls & Boys").

Za zmínku stojí i hostující Amy Taylor z kapely Amyl and the Sniffers v cow-punkové podivnosti "In Spite of Ourselves", zející na chvostu této prazvláštní nahrávky, nebo bluesově zakouřená "Creatures".

Co vlastně Viagra Boys chtěli albem říct? Odpovědí může být vysvětlení jeho jména. Intelektuální nebo umělecky směřovaný podtext či parafrázi nečekejte. Sebastian Murphy se nechal slyšet, že "název zněl prostě skvěle". A to jsme nechali stranou texty, bodající do toxických mužů, bělochů, lemplů nebo v případě písně "Creatures" do nezaměstnaných sběračů kovu.

Svým posluchačům to Viagra Boys vůbec neulehčují, přesto je jejich provokování v lecčem působivé, podobně, jako tomu bylo před mnoha lety v případě debutu The Stooges.