Ve vyhlášené pražské putyce U Vejvodů jsem se jednoho slunného pondělí setkal s Paulem Kowaczem a Radkem "Minerem" Horníkem. Tito dva pánové totiž založili v roce 1994 skupinu Burning Ray, ze které se postupně stal Red Baron Band. Tomu vyšla na začátku března nová deska "In The Light", což byl oficiální důvod našeho povídání. Kdesi v pozadí se ale krčily otázky, které nastolily sami čtenáři v diskusním fóru k rozhovoru s kapelou Votchi. Právě na této platformě padlo jméno souboru Red Baron Band hned několikrát. Proč tím tedy nezačít?

Skupině Votchi, kterou lze považovat za vaše spřízněnce, někteří čtenáři vytýkali neaktuálnost a zároveň snahu přiživit se na věhlasu hardrockových klasiků. Setkali jste se tím také?

K: My jsme podobnou otázku už jednou řešili v nějakém rozhovoru v rádiu. My na to máme takový názor, že v hudbě neřešíme, kdy vznikla. Pokud byla dobrá "Fuga" od Bacha před dvěma sty lety, je prostě dobrá i teď. Takhle můžeme jít v hudbě furt dokola.

Jeden ze čtenářů reagoval vcelku trefně, když napsal, že je určitě lepší hrát nemoderně, ale dobře, než-li být za každou cenu aktuální, zato však "mrtvý"...

K: Přesně. Hrajeme naši muziku ne proto, že je to stará muzika, ale proto, že se nám líbí. Takhle to cítíme, vyrostli jsme na ní a vlastně ani jinak neumíme myslet. V podstatě nám je jedno, jak zníme.

Přesto musí být něco, co vás do těch sedmdesátých let táhne. Respektive něco, co vám nesedí na dnešní hudbě.

H: Jedna z těch věcí je zvuk. Zvuk nástrojů. Nejvíc evidentní to je na bicích, ze kterých se ztratila dynamika toho, co všechno ten nástroj dokáže vyprodukovat. Dneska se velké škály zvuku drží třeba v jazzu. Jinde to většinou ale není. I v metalu nástroje nemají takový zvuk, jaký by mohly mít. A to je pochopitelně škoda, protože hudba je o dynamice.
K: A o zvuku. My tuhle muziku děláme, protože se nám líbí její zvuk. Dnešní zvuk většinou není přirozený, pocitový. Snahou je udělat monstrózní zvuk, ale často míň znamená víc.

Existuje pouze dobrá a špatná hudba, nebo je těch pomyslných kategorií víc?

K: Asi to úplně jednoduché nebude, stejně jako nic není černobílé. Je spousta muziky, kterou bych - když ji budu přísně hodnotit - nemohl vzít nikdy na milost, ale protože má třeba skvělé texty, nemůžu jí automaticky shodit ze stolu. Například Bob Dylan. Vezmi si jeho starší nahrávky, kde zpívá jako prase, hraje na harmoniku jako prase, o kytaře ani nemluvě, ale dohromady je tam hrozně silný pocit.

Vy jste se na vaší nové desce "In The Light" podíleli nejen hudebně, ale také "řemeslně". Měli jste na starosti produkci, design, mastering apod. Bylo to dáno znoucectností, že nebyly peníze, anebo jste chtěli podobně jako Coldplay mít svoje "děťátko" plně pod kontrolou?

K: Z obojího něco.
H: Asi tak napůl.
K: Pochopitelně chceme mít všechny složky desky nějak pod kontrolou, aby se nám to líbilo, ale kdyby se nabídl Eddie Kramer, že nám udělá zvuk, tak bychom se nezlobili (smích). Co se týče domácích zvukařů, tahle země na tom moc dobře není.

V bookletu píšete, že deska vznikala poměrně dlouho také přičiněním jistých peripetií právě se studiem.

H: Peripetie byly, ale nic vážného. Studio se totiž dvakrát přestěhovalo. Vznikly tím pádem určité prostoje, ale nás to nijak zvlášť neomezovalo, protože nemáme peníze, abychom se tam na měsíc zavřeli. Vždycky si uděláme prodloužený víkend ve studiu, na který potom dlouho vyděláváme na koncertech (smích). To byl hlavní důvod, proč vznik desky trval dlouho. Nejsme výdělečná kapela, takže to holt chvíli trvá, než desku děláme, jak chceme.
K: Dost se to také prodloužilo tím, že ačkoli jsme jí zhruba po roce a půl měli hotovou, dodatečně jsme se rozhodli přidat dechovou sekci. Museli jsme najít vhodné dechaře a také ty party pro ně napsat.

Už jste vlastně načali otázku profesionalizace, tedy...

H: Pro nás je to určitě myšlenka lákavá, ale ono je to dvojsečné. Hardrock je okrajová muzika, která pokud by si na sebe chtěla vydělat, by musela být masově poslouchaná. A to zatím nehrozí. Dělat prvoplánově hity pro rádio, jak je dnes normální, to nechceme.
K: Běžně se dělá, že skupina vybraný singl kvůli rádiím přetočí. Když něco natočíme, jsme potom rádi, že se to do rádia dostane, ale předem to kvůli tomu neděláme. Český trh je skutečně malý.

Český trh je malý, obal "In The Light" je vyveden i v angličtině, třeba byste prorazili v zahraničí.

K: O to jsme také přemýšleli, ale realizace zatím vázne (smích). Určitě bychom desku rádi zkusili někam nabídnout, protože existuje dost cizích firem, které se specializují na tento žánr. Nepočítáme ovšem s tím, že budeme jezdit pravidelně do Anglie. K tomu všemu bychom potřebovali schopného manažera, ale my vyloženě manažera nemáme. Jenom kamaráda, který nám pomáhá zařizovat koncerty a tak.

A jak přenášíte to ohromné množství nástrojů a zvuků na koncerty? Vždyť podle bookletu každý z vás zastává několik instrumentů.

K: Základní hardrockové pravidlo je - nehrát nikdy nic stejně. Na koncerty upravujeme základní aranže. S dechovou sekcí hráváme sem tam, poslední dobou docela často. Nás na koncertech baví hlavně to, že se snažíme hrát pokaždé jinak. Vždycky chceme připravit nějaké překvapení. To je důležitá zásada hardrocku.

Hýčkáte si svoje nejvěrnější fanoušky?

K: My ty nejvěrnější všechny známe osobně, to jsou naši kamarádi. Hýčkáme si je tím, že s nimi chodíme na pivo.

Ti reagovali s povděkem na zařazení dechů, nebo naopak byli zklamáni? Vaše hudba je rázem vstřícnější a snáze přijatelná. Já tam třeba občas slyším náznaky funky.

H: Funky? Opravdu? To je zajímavé.
K: Já myslím, že to vzali celkem kladně. Nevím, jestli úplně všichni, ale spíš se to líbí.
H: Záleží na spoustě věcí. Jeden člověk mi nejprve říkal, že to je úplně strašné, to jsme byli v klubu se špatným zvukem, a potom nás slyšel pořádně a líbilo se mu to.
K: Nemáme svého zvukaře, což je trochu škoda, protože ten by nám spíš zaručil stabilně dobrý zvuk. Takhle na nás ne vždy jsou v tom klubu připravení a vypadá to potom podle toho.

Z vašich textů promlouvá mírně optimistická nálada, nežehráte nad světem. To patří k tradičnímu hardrocku?

H: Každý má svých problémů dost, není potom třeba jej zatěžovat ještě depresí na koncertě. Nechceme lidi dostávat do stavů, kdy budou v háji a polezou smutkem po čtyřech. Hrajeme pro radost a snad to úspěšně přenášíme na lidi.
K: Zase ale nejde říct, že by všechny naše věci byly úsměvné. Některé z nich jsou spíš filosofické, pátrají trochu po smyslu existence, o lidských vztazích.

Na desku "In The Light" se vám také podařilo dostat velice zajímavého hosta - Emila Viklického.

H: My jsme na něj náhodně získali telefon a zkusili mu zavolat. Kupodivu to vyšlo a mě Emil překvapil svojí vstřícností a ochotou. Na to, jaká je hlavně ve světě hvězda, byl hrozně příjemný.

Hrajete hudbu inspirovanou rockem šedesátých a sedmdesátých let, jak naproti tomu vycházíte s moderním výdobytkem, jakým je internet?

K: Máme samozřejmě svoje stránky, které ale vzhledem k tomu, že nikdo pořádně neumíme tvořit web, aktualizujeme pomaleji, než bychom chtěli. Já ale považuji internet za možná nejzajímavější médium pro hudbu.

A MusicServer.cz znáte?

K: Jasně.
H: Já vás znám pouze zprostředkovaně tady od Pavla, protože internet moc nepoužívám.

Děkuji za rozhovor.