© facebook interpreta
Hana Bukáčková - Tata Bojs zabodovali "Jedna nula" v roce dva nula, a proto jim dávám jedna nula (10/10)
Vztah ke kapele: Jsou pro mě zárukou poslechové i vizuální kvality. Navíc jsou stále krok vepředu. Na novou desku Tata Bojs jsem se hodně těšila, už léta patřím mezi jejich skalní fanoušky. Vždy totiž přijdou s něčím novým a neotřelým. Líbí se mi koncept názvu "Jedna nula". V těchto dvou slovech je ukryto tolik významů! Desátá deska. Digitální svět. Protipóly. A v neposlední řadě určité soupeření, hra, kdy kapela z Hanspaulky ukázala svoje přednosti a že na to i po třiceti letech svojí existence stále má. To vše zabalené do souvisejícího kabátku. Pro mě je to jasná výhra jedna nula pro domácí. Ověřená pětka totiž vsadila na melodičnost, taneční rytmy, ale především na hrátky se slovy s podprahovým poselstvím. A že jich je. Kritika dokonalé bezcitově založené společnosti v "Holce z plakátu" ("...většina krásy vznikla retuší, inkasuje různý částky, nabízí všechno kromě lásky..."), vztahové peripetie v "Zavazadlu", přehodnocení priorit ve "Velkém třesku" nebo nádech politického rýpnutí ("... odláknutý život Čechů potřebuje novou střechu..." ve "Zvonech", které bijí na poplach. Ty rýmovačky mě prostě baví. Co začal "výbuch? - ví bůh" ve "Velkém třesku I.", tak "Minoritní" je jejich finální přehlídka. Co absurdní spojení, týkající se menšiny ve většině ("jedinej klaustrofobik uvnitř jeskyně, jedinej dietář v závodní kantýně, jedinej Pražák, co se veze v šalině, jedinej outsider v sociální bublině, jedinej abstinent ve sklípku na víně, jedinej ekolog na ropný plošině"), to perla. Tatáči do nahrávky nezapomněli zakomponovat i svou milovanou Francii, jak v anglické písni "Kraftwerk in Saint Tropez" s francouzským přízvukem, tak v rozverném "Tajemství" s Emmou Smetanou. Francouzština u nich i tak působí stále svěže a neokoukaně. Z desky mě nejvíc baví krom už vyjmenovaných frankofonních písní ty rozjuchanější věci typu "Minoritní", "Zvony", "220 Travoltů", "Holka z plakátu". Čekací pětiletka stála za to. Pěšáci rock'n'rollu navázali tam, kde skončili, tedy u prvotřídně odvedené práce a mám touhu zvolat: "Dokud můžu, poslouchám taneční múzu," tedy Tata Bojs!
Pavel Parikrupa - Devět dva (9/10)
Vztah ke kapele: Moje dlouhodobě nejoblíbenější česká skupina. První dvě upoutávky na nové album Tata Bojs, singly "Zvony" a "Kraftwerk In Saint Tropez", jsou pro mne nejslabší položky desky "Jedna nula". Tedy ne že by to byly špatné písně, to vůbec. Jen jsou slabší v porovnání se zbytkem nahrávky plné několika potenciálních hitů a spíše dávají smysl v kontextu alba, když ho posloucháte jako celek. Už hned první dvě položky, "Holka z plakátu" a "Minoritní", jsou totiž instantní hity, které budou určitě stálou položkou jejich koncertního setu, až zase někdy budou koncerty pro živé lidi. A ti budou při poslechu těchto dvou pecek (a samozřejmě další pařící hymny "220 Travoltů") křepčit jak zběsilí. Co tu máme dál? Pověstné hříčky s češtinou ("Minoritní"), obligátní poctu Francii a oblíbeným hudebníkům/hudebnicím ("Spolek holek"), typický humor i erotické dusno s Emmou Smetanou ("Tajemství"), ale taky vážnější témata ("Velký třesk", "Zavazadlo" a koneckonců i "Vlasní brácha"). Prostě všechno, proč máme Tata Bojs rádi. A to vše je jednou nohou retro a tou druhou futuro. Možná si někdo řekne, že tohle jsme už u nich desetkrát slyšeli a opakují se. Já to vnímám tak, že se v tom svém všem typickém pořád zdokonalují.
Dan Hájek - Svět jedniček a nul v Tata provedení (9/10)
Vztah ke kapele: Nejdříve to bylo jen prosté hudební oťukávání, poslední roky už jsem však plně lapen jejich universem. "Jedna nula" je pro mě trochu hanspaulský atyp. U většiny předchozích desek Tata Bojs jsem měl vždy záhy jasno, jak se jim daná řadovka povedla. K novince překvapivě vedla delší cesta, o to je ale nyní stabilnější v pozici chápání a významů. Navíc si myslím, že více než dříve ty ukryté teprve ještě objevím. Ve svém důsledku mám takový typ nahrávek asi nejraději, kdy na jednu stranu dostanete jasné obrazce tvorby daného uskupení, které jsou lety dopilovány a vybrušovány do vlastní verze dokonalosti. Na tu druhou vždy zůstane nějaký ten nemalý prostor pro pátrání, hledání nových postřehů a schovaných vtípků. "Jedna nula" si v tomto směru bude žít dlouho svým životem. V plné polní byla pro mě ona cesta vedena přes fakt skvěle vystavěné texty, kterým nechybí rozpoznávací humor kapely, ale i chytré dějové zápletky a nečekané vsuvky. "Jedna nula" balancuje nad digitální současností ("Holka z plakátu" má jasnou a drsně pravdivou pointu), ale umí se schovat i do jakéhosi rýpání se ve vzpomínkách a stesku. Prezentace však nesklouzává k žádnému patosu, rýmy jsou přímočaré, neberou si servítky a odsýpají. V tomto se nevytrácí ani slovní hříčky ve "Spolku holek", které mohou být vnímány jako určité pokračování Mardošových "Kamarádek". V neposlední řadě bych rád vypíchl vyšperkované aranže smyčců a dechů od Marka Doubravy: "Zvony", lehce nanoalbový dovětek "Vlasní brácha" nebo "Velký třesk" (spojení slov velký třesk - clean desk - čistý stůl jen tak nevytřepu z hlavy) tak získaly na emoční intenzitě. "Jedna nula" je povedený budič jedniček a nul v precizním Tata provedení.
Jiří V. Matýsek - S jistotou, grácií, ale vlastně stejně (7/10)
Vztah ke kapele: Jsem spíše příležitostný posluchač, který ale se zájmem sleduje, s čím kapela přijde. Tata Bojs považuji za jednu z jistot domácí muziky. A také za spolehlivý originál, který si uchovává svůj zvuk a přístup k věci. Ale jak ukázala aktuální deska "Jedna nula", možná na něm lpí až příliš tvrdě. Předesílám - nové album není vůbec špatné. Jen mému uchu až příliš připomíná ta, která natočili v poslední dekádě. Nahrávka na začátku příjemně překvapí hutně elektronickou "Holkou z plakátu" (že by to byla cesta do budoucna? Funguje to výborně!). Jenže pak už to trochu sklouzne až do příliš zajetých kolejí. Texty kapely vždycky stály na slovních hříčkách, na spojování slov s podobným zvukem (výbuch - ví Bůh apod.), subtilním humoru a legráckách. Tenhle trademark zůstal i na novince. "220 travoltů" i obsahově výborný "Vlastní brácha", francouzštinou kořeněné "Tajemství" - to jsou všechno songy, ke kterým se, navzdory tomu, že deska je venku jen poměrně krátce, opakovaně vracím. "Jedna nula" je ale každopádně deska, která bohužel trochu hraje na jistotu. Na druhou stranu - nekoná se ani nijak výrazný kvalitativní sestup, což nelze než kvitovat s povděkem.
Jaroslav Hrách - Jedna nula je nejslabší deskou Tata Bojs. Bohužel (5/10)
Vztah ke kapele: (Zklamaný) fanoušek. Skutečné "Opakování" z "Ležaté osmičky" jsem u Tata Bojs pocítil až teď s jejich novinkou "Jedna nula". Možná jsem měl příliš vysoká očekávání, když jsem čekal svěží nahrávku plnou originálních nápadů, nového zvuku a zábavných textů, ale namísto toho jsem dostal naleštěný komprimát desek minulých, jen s jinými slogany uvnitř. Neustálá snaha o čím dál promyšlenější slovní hříčky působí příliš nuceně a ve výsledku vyprázdněně. To, co dřív fungovalo skvěle, nemusí fungovat dnes a nevidím důvod, proč to lámat přes koleno, sorry. U Tata Bojs se mi vždycky líbila hudební inspirace od zahraničních kapel, ale že to zajde až do takových extrémů, mě zaskočilo. "Zvony" začínají úplně stejně jako "There Are Too Many of Us" od Blur, "Velký třesk, Pt. 1" silně připomíná "Weird Fishes" Radiohead, a kdybych se hodně snažil, najdu podobnosti i u dalších skladeb. Pokud se zaměřím na sebeinspiraci (neodborně vykrádat sám sebe či recyklovat), jasně mi z toho vycházejí skladby "Zavazadlo", "Kraftwerk in Saint Tropez" či "Tajemství" (tam to překousnu, protože mě baví její dramaturgie, ale už prosím dost francouzštiny). Poslední věc, která mi na "Jedna nula" vadí, je její nenápadná politizace. Tata Bojs nejprve bojují proti nezdravému vnímání odlišností songem "Minoritní" (který zní jak podbízivá agitka libovolné levicově-liberální strany dneška), aby se vzápětí vymezili proti genderové korektnosti ve "Spolku holek". Prostě proč? Jdu si zhrzele pustit "Futuretro"...
