Hudební cesta Miley Cyrus je plná dramatických změn. Jako by jí osud Hanny Montany byl doslova předurčen, a ona stále musela měnit své tváře a přitom skrývat tu skutečnou. Z roztomilé disneyovské hvězdičky se postupem času stala lascivní poběhlice, jejíž dlouhé jazysko olízalo kdeco. Poté se na krátkou chvíli uklidnila a zamilovaně zpívala o prosluněných plážích v Malibu. S následným rozchodem s jedním z Thorových bratrů však všechny dosavadní plány vzaly za své a ta čertice skrytá uvnitř opět začala vystrkovat růžky.

Miley pro rok 2019 nachystala velkolepý projekt tří na sebe navazujících épeček. Vyšlo pouze to první s názvem "She Is Coming", zbylá dvojice "She Is Here" a "She Is Everything" již nikdy světlo světa nespatřila, v koši ale taky neskončila. Posloužila jako základ pro nový projekt. Ten se pak zase zpozdil kvůli operaci hlasivek, kterou zpěvačka podstoupila, a kvůli bulvárem neustále propíranému rozvodu s hercem Liamem Hemsworthem.

Všechny tyto nepříjemnosti ale dost možná byly zdrojem nové inspirace. Konečným produktem se tak nakonec stala plnohodnotná studiová deska s názvem "Plastic Hearts". Miley sice opět vyplázla svůj dlouhý jazyk, ale taky oblékla síťované punčochy, nahodila retro účes à la Cyndi Lauper a zabrousila do hudební historie 80. let. A i když to zpočátku vypadalo, že se povezeme na aktuálně kralující vlně klasického disca, je výsledek mnohem pestřejší a rozmanitější.

Pilotní singl "Midnight Sky" je ve finále jediným zástupcem tohoto blyštivého žánru, přestože se nejedná o klasickou taneční hitovku na první dobrou. K tanečním osmdesátkám se otáčí i spolupráce s Duou Lipou. Skladba "Prisoner" má v refrénu jasný odkaz na hit "Physical" Olivie Newton-John, ze slibného duetu však bohužel vznikla už jen lehce vyčpělá lahev bourbonu.

Ve zbytku kolekce si Miley šikovně pohrává s různými žánry a základní popové melodie s lehkostí mísí s drsnými rockovými a punkovými vlivy. A zde se teprve objevuje ono kouzlo, které zpěvačce vytváří adekvátní pódium, na němž se může pohodlně vyřádit a přitom nepůsobit jako opilá, laciná coura nad ránem.

Vůbec nejlepším reprezentantem této kategorie je další ze spoluprací, tentokrát s Billym Idolem. Čtyřiašedesátiletý rockový veterán propůjčil své síly do skladby "Night Crawling", a dal tak základ neuvěřitelně chytlavé pecce, na kterou by se dalo křepčit až do zbláznění. S podobně drsnými náboji se vytasí například i úvodní "WTF Do I Know" nebo "Gimme What I Want", která zní, jako by ji společně natočili Britney Spears a Trent Reznor z Nine Inch Nails.

K nespoutané čertici si v druhé polovině desky přisedlo i umírněnější dráčátko. Tempo zde výrazně zklidní a namísto drsných rockových kytar se rozezvoní ty akustické. Zároveň se tu naplno rozvine zpěvaččin sametový hlas, který skvěle klouže z hlubokých tónů k těm vysokým. Skladby jako "High", "Hate Me" nebo "Never Be Me" ukazují, jak se dá zpomalit a zároveň neunudit. V tomto ohledu si rodačka z Franklinu v americkém státě Tennessee počíná podobně jako její kolegyně Pink. Ta rovněž na začátku svých desek vystřelí jako dělová rána, v závěru ovšem přinese procítěné, líbivé melodie.

Album "Plastic Hearts" by mělo definovat další zpěvaččiny kroky. Dokáže totiž skvěle balancovat mezi pózou nadrané potížistky a křehké holčiny, která je ale v obou směrech uvěřitelná. A konečně nepůsobí jako snaha sloupnout nálepku se jménem Hannah Montana. Až s její sedmou řadovou deskou tedy můžeme říct, že se nám ukázala ta pravá Miley Cyrus. Stále má své mouchy a rozhodně nepůsobí jako vzor dnešní mládeže, ale snad poprvé jsme schopni jí její ústřelky odpustit, upřímně se pousmát a říct: "No jo, to je typická Miley."