Houpací koně, momentálně fungující jako kvarteto, jsou z Ústí nad Labem a vznikli v dobách porevolučních. Původně kytarová kapela (spíš v americkém než britském pojetí) se vypracovala do pozice regionální hvězdy, debutovala eponymním albem, po kterém krátce následovala i dvojka "Záříjen" v roce 1996, aby si zhruba před pěti lety konečně vypracovali svou současnou originální tvář. Ta v sobě skrývá jak melancholicky temnou písničkovost takových Mission, tak i ostrou nabroušenost Pixies či Sonic Youth v melodičtějších momentech. Ne že by obě dřívější alba byla vyloženě špatná, ale s odstupem času je jasné, že žádné převratné zářezy to nebyly. S novinkovým třetím kouskem by to mohlo být jiné.

Jednak se totiž na něm konečně v adekvátní zvukové kvalitě odráží reálná podoba posledních řekněme pěti let, která je dost odlišná od původních začátků, a jednak jim přeje doba. Houpací koně totiž svou vlastní cestou dospěli tam, kam současné rockové trendy ve světě, a tak patříte-li k příznivcům nové rockové vlny (obzvláště těm, kteří nezůstali u vcelku melodických The Strokes či Supergrass), reprezentované jmény jako White Stripes, Black Rebel Motorcycle Club, Trail Of Dead a dalšími, měli byste hodně zbystřit. Protože ač to nejspíš pánové ani neměli v úmyslu, tady máte českou odpověď č. 1

Chce to ovšem trošku trpělivosti. Tohle není materiál na první, a dokonce bych si dovolil tvrdit, že ani na druhý poslech. Navíc první dvě skladby jakoby byly jen jakýmsi intrem, úvodem do tématu, určitým předznamenáním zbytku nahrávky. Pokud žijete prvoplánovitostí, která udeří do uší hned s prvními momenty, nejspíš budete zklamáni. Ale když vás atmosféra vtáhne, pak vás jen tak nepustí a tlačítko repeat se stává nebezpečným - na podruhé jsem desku slyšel v zátahu čtyřikrát po sobě. A nejde jen o hudbu, která často jakoby manipulovala svou magičností. Podivuhodný svět textů, které vás často nepustí k tělu, opisující konkrétní místa či vážící se ke konkrétním událostem či momentům - ať už z reality, či třeba literárního světa - které pochopitelně 99 % posluchačů nezná, onen průnik do světa Houpacích koní rozhodně neulehčují. Přesto stojí za to jim věnovat zvýšenou pozornost - některé obraty bezesporu koketují s poezií: "Pomalu otvírám ledničku/ pak z Novy na Dvojku, z Dvojky na Jedničku/ Pomalu zavírám noviny/ Nejde to spát, vinný střik je nevinný/ Pomalu zavírám oči a půjdu spát/ domů se vracím kolem jedné/ Světla je noci víc než ve dne..."

Docela důležitým momentem je důkladná a povedená produkce - tedy to, co se v Čechách zatím moc nenosí (kolikrát jste už někde v rozhovoru od kapely slyšeli, že producenta nepotřebuje?). V praxi se konkrétně projevuje třeba i tím, že oproti koncertům je na nahrávce trochu potlačená jinak dominantní kytara, čímž vznikl velký prostor pro to, aby skvěle mohly vyniknou všechny aranžérské nápaditosti, kterých je tu požehnaně. A nebo třeba tím, že i s opakovanými poslechy je stále co objevovat. Zanedbatelná není ani účelnost ve využití hostů - ženský hlas či trubka znějí bezchybně přesně tam, kde mají. A při tom všem skupina nesází jen na samotnou náladu a atmosféru, ale posluchači předkládá vedle složitých mnohovrstevnatých a řadou témat i motivů prošpikovaných skladeb ("Muž, který se jmenuje >Ten, který nemá indiánské jméno<") i řadu jednoduchých, ale o to působivějších písničkových nápadů ("Rybí bistro" nebo geniální závěrečná "Pecka z olivy").

Deska ve výsledku není zdaleka tak depresivní, jak by se mohlo zdát, i když se pochopitelně nedá ani říci, že by byla programově či prvoplánově veselá. Nabízí výlet do zvláštního světa, kde leccos není tak, jak napoprvé vypadá. Probouzí fantazii a nutí podívat se na slovo optimismus z jiného úhlu. A záleží jen na vás, jestli jí dovolíte, aby vás dostala.