Ať už je rok 2020, jaký chce, v hudebním světe se daří renesanci Popelky žánrů. Klasické disco nám sice v sedmdesátých a osmdesátých letech nadělilo nepřeberné množství globálních hitů, ty ale dnes spíše vyvolávají povinnou nostalgii, kterou si rádi připomenete maximálně jednou do roka. Letos však povedené desky v tomto stylu vydaly Dua Lipa, Kylie Minogue nebo Jessie Ware a náhle je éra světelných koulí opět v kurzu.

Přesně před patnácti lety jsme podobnou disco horečku zažívali taky. Madonna tehdy upevňovala svoji pozici nejsledovanější umělkyně a její nová studiovka "Confessions On A Dance Floor" se s odstupem času zařadila vůbec k těm nejlepším nahrávkám, které kdy světu dala. I když vše mělo být původně úplně jinak.

V roce 2003 se zpěvačka vytasila s tematicky kontroverzním albem "American Life". Reagovalo hlavně na politiku prezidenta Bushe. Hudebně bylo sice nápadité, ale očekávaného komerčního úspěchu nedosáhlo. Poté, co Madge absolvovala celosvětové turné, fanoušci i kritika vyhlíželi, s jakým projektem přijde příště. A prvotní zprávy byly docela překvapující.

"Když jsem psala 'American Life', byla jsem velmi rozrušená tím, co se dělo ve světě kolem mě. Byla jsem naštvaná a musela jsem to ze sebe dostat ven. Udělala jsem spoustu politických prohlášení. Teď cítím, že se chci jen bavit; chci tančit; chci se cítit skvěle a chci dát ostatním lidem ten stejný pocit. Ve světě kolem nás je spousta šílenství, a já chci, aby lidé byli šťastní," nechala se tehdy slyšet.

A přihodila informaci, že jejím dalším projektem bude muzikál s výstižným názvem "Hello Suckers". Hlavní postavou životopisného snímku bude filmová hvězda z dvacátých let Texas Guinan. Ta do dějin Hollywoodu vstoupila jako herečka ve westernových filmech, ale také jako velká provokatérka, která svá vystoupení v nočních klubech začínala právě oslovením "Hello suckers". Plány byly veliké - Madonna si zahraje hlavní roli, postará se o hudební doprovod a režírovat to bude legendární Martin Scorsese. Přípravy se rozjely a vznikly například písně s názvy "How High" nebo "Devil Wouldn't Recognize You", která oficiálně vyšla až v roce 2008 na desce "Hard Candy".

Jenže všechny plány na film jsou jednoho dne z ničeho nic smeteny ze stolu a jako blesk z čistého nebe se objeví zpráva, že Madge pracuje na zbrusu nové řadovce a že chce, abychom vyskočili ze židlí. Za hlavního spolupracovníka si vybrala mladého a velmi talentovaného Stuarta Price, který se po vydání "Confessions..." stal jedním z nejžádanějších producentů světa. Jeho otisk se později objeví i na deskách Seala, Kylie Minogue, The Killers, Scissor Sisters, Take That nebo Pet Shop Boys.

Horečka diskotékové noci započala pilotním singlem "Hung Up". Původně negativní reakce, že Madonna vykrádá Abbu a její hit "Gimme! Gimme! Gimme! (A Man After Midnight)" vzaly rychle za své. Použití návykového útržku je dost možná ukázkovým příkladem toho, jak se má s takovými vykrádačkami pracovat. Když skladatelský tým představil tento nápad zpěvačce poprvé, sedla ke stolu a během pěti minut napsala kompletní text. Následně odeslala dopis se žádostí o svolení s použitím samplu samotnému Bennymu Andersonovi (ten později prozradil, že si jej dokonce nechal zarámovat). A bylo jasno - královna popu svůj trůn s přehledem uhájila. Singl se držel na prvním místě patnáct týdnů a dnes se stal již klasickou součástí rádiových playlistů.

Price koncipoval album "Confessions On A Dance Floor" jako jeden dlouhý, nepřerušovaný megamix. Jednotlivé songy na sebe volně navazují a nedají vám ani na sekundu vydechnout. Vlivy disca se tu potkávají s moderním pojetím a i po patnácti letech působí stále futuristicky. Je až překvapující, kolik neotřelých a originálních nápadů se dalo vměstnat do každé skladby. Prvky, které dominují v jedné, se volně přelijí do další, kde zastávají zase jinou funkci. Krásným příkladem je dvojice "Forbidden Love" a "Jump".

I když bylo hlavním mottem, abychom všichni vstali ze židlí a tancovali, zkuste někdy desce dopřát klidný poslech - sednout si do křesla, relaxovat a do toho vnímat jednotlivé hudební linky, které budou kolem vašich uší proplouvat s naprostou lehkostí.

Vesměs by se dala vypíchnout každá píseň. Singly "Get Together" a "Sorry" si rovněž obhájili svoji pozici jednoznačného hitu. Skvělé je i například lehké pomrkávání na hit Donny Summer "I Feel Love" ve "Future Lovers." Stejně tak originálně působí hypnotický hlas zpěváka Yitzhaka Sinwani v tracku "Isaac". Právě podle něj byl song pojmenován (ortodoxní rabíni si mylně mysleli, že jim Madonna hodlá prznit jednoho z jejich proroků).

K dokonalosti celého konceptu dozajista přispěla i celková podoba a grafické zpracování samotné desky. Na fotkách slavného Stevena Kleina to Madonně slušelo snad nejvíce za celou její kariéru. A provázaní snímků s vizuálem by možná vydalo na samostatnou knihu o tom, jak se má správně dělat moderní grafický design.

K veleúspěšné desce patří i veleúspěšné turné. Pro našince bylo tohle výjimečné i tím, že se s ním Madge poprvé představila i českým fanouškům. Její dvě představení byla vyprodána během několika hodin. A tak se po dva večery, 6. a 7. září 2006, v Praze zpěvačka zjevila v obří diskotékové kouli a předvedla jednu z nejúžasnějších show, kterou do té doby mohla česká metropole spatřit. Šňůra čítala na 58 zastávek a vedle toho, že to byla jedna velká diskotéková párty, představila i jeden z nejlepších remixů všech dob k písni "Erotica".

Na samotný závěr mi dovolte citovat kolegu Ondřeje Ručku, který před patnácti lety pro musicserver psal recenzi: "Jednoho krásného dne se sejdou kulturologové, žurnalisté a historici a budou se snažit stvořit vědecký diskurs, který bude popisovat naši dobu. Dlouho budou tápat nad tím, co všechno do něj zařadit, zda lze dnešní epochu pojmenovat jako postmodernu (o které neví nikdo nic), budou se přít o epochální události a osoby, ale v jednom bude jisto. Madonna v něm bude zastávat jasnou a neotřesitelnou pozici, daleko před Salmanem Rushdiem, Billem Clintonem, Britney Spears či Bradem Pittem."

K tomu už jen stačí doplnit, že to bude právě deska "Confessions On A Dance Floor", která bude navždy a nesmazatelně připsána ke jménu Madonna. I když samozřejmě nelze zapomínat ani na "Ray Of Light", ale to už je otázkou vkusu, zda vám je milejší taneční euforie nebo hudební revoluce.