Baromantická

Lenka Dusilová vždy měla vytříbený talent na výběr spolupracovníků. Se zvláštní osudovostí se to projevilo i v případě "Baromantiky", naprosto fantastické desky, která i téměř devět let od vydání stále zní svěže, osobitě a kompaktně zároveň. Přitom na ní nelze najít ani špetku jakékoliv umělecké vypočítavosti či snahy zní jinak jen proto, abyste zněli jinak. Nádherným příkladem je (téměř titulní) skladba "Baromantická", která album otevírá doslova jako bránu do cizího světa. Úvodní výšky evokují reje divých žen, následující části stále silněji pulzují poetikou výborného textu a vše se pak spojí do tvaru s mimořádnou gradací.

Dodnes si pamatuju, že jsem při prvním poslechu alba musel "Baromantickou" přehrát přinejmenším třikrát, jelikož se mi nechtělo opouštět atmosféru, kterou tahle fantastická skladba dokáže navodit. A když jsem ji poté slyšel i několikrát naživo (vrcholem byl pro mě famózní set v ostravském Gongu v rámci Colours of Ostrava 2012), došlo mi, že na Lenčin talent jsou slova občas docela krátká. (Lukáš Boček)

---

Wohnout - Činely feat. Kärtsy Hatakka a Lenka Dusilová

Prakticky až do vydání "Baromantiky" v roce 2011 jsem se s tvorbou Lenky Dusilové míjel. S jejím snadno rozpoznatelným hlasem jsem se setkával především díky hostovačkám, kterých má na svém kontě celou řadu. Za zmínku stojí "Válka" s Fru Fru, "Něco se" s Eggnoise, hodně profláknuté "Proměny" s Čechomorem nebo nejaktuálněji "Billy's Pilgrimage" s bigbandem Cotatcha Orchestra.

Výsadní postavení mezi těmito kooperacemi pro mě ale má track "Činely" od Wohnout, na kterém spolu s Dusilenkou hostuje i blázen Kärtsy z finských Waltari. Nenahraditelné místo v mém srdci má zejména koncertní verze z desky "Živáček", kterou jsem v CD přehrávači svého času protáčel i několikrát denně. Po měsících pravidelného dávkování jsem tak byl schopný odrecitovat i podstatnou část finského textu, aniž bych věděl, co znamená, znamená-li vůbec něco. Píseň pro mě svoje kouzlo dodnes neztratila a zůstává důkazem toho, že Lenka Dusilová nemá hudební hranice a že Wohnout bývali hodně zajímavá kapela. (Petr Šrajer)

---

Miláčku Love

Lenka Dusilová je jednou z mých vůbec nejoblíbenějších zpěvaček. Mám ji proposlouchnou skrz naskrz a mé srdce je plné jejích písní. Fakt. Ať už jde o věci od Sluníčka, nádherné hostování s Janem Burianem nebo Obří broskví nebo Lucií, miluju Eternal Seekers... A je jen pár míst, kdy jsem s její tvorbou nerezonoval, to byl snad jen "Smrtihlav".

Dnes, plně nasycen aktuální překrásnou "Řekou", jsem se ale rozhodl připomenout píseň "Miláčku Love". Ta byla nahraná pro film "Mrtvej brouk" a původně vyšla i na soundtracku k němu. Pak se měla objevit na druhém albu Pusy (jedné z našich nejnedocenějších kapel), ale protože ta se rozpadla dřív, než deska mohla vyjít, Lenka ji umístila (ještě třeba s písněmi "Štědrá Bára" a "Nechci to vrátit") na svou debutovou eponymní desku z roku 2000. A písničku mi znovu připomněla letos na koncertu v Jazz Docku. Tam jsem si zase uvědomil, jak silná věc to je, kolik energie se v ní skrývá, jak skvělej text Michala Dvořáka má a jak moc rád ty staré věci od Pusy a Sluníčka poslouchám naživo. A vlastně se tím ukazuje ještě další věc: Jak pestrou a rozmanitou hudební cestou si Lenka prošla a jak zajímavě se stále vyvíjí. A to na ní oceňuju. Nechce jen stát na jednom místě a pořád pro sebe i posluchače objevuje nové a další nepoznané hudební světy. Díky za to. (Honza Průša)

---

Smiluje

K Lence Dusilové mě více přivedly až dvě její hudební spolupráce. Před nimi jsem ji vnímal spíše okrajově, věděl jsem o Sluníčku, Puse a dalších hostováních, "Sen" Lucie jsem měl jednu dobu tak dokonale ohraný, že jsem po pár prvních taktech radši přeladil rádio. Bod zlomu pro mě nastal až ve chvíli, kdy začala více spolupracovat s Beatou Hlavenkovou a s Václavem Neckářem nazpívala na album "Dobrý časy" skladbu "Na Rafandě". Tehdy jsem se (i zpětně) proposlouchal do její tvorby, včetně celého dění okolo Eternal Seekers nebo "Baromantiky".

Z této etapy pochází i krásná věc "Smiluje", která původně vznikla pro film Roberta Sedláčka "Rodina je základ státu", a je k ní více verzí. Ta akustická z "Eternal Seekers" (objevila se coby bonus na reedici této nahrávky) má své kouzlo dodnes, pak prošla i baromantickým rozechvěním a v neposlední řadě má své pevné místo i na živáku "Live at Café v lese". A tato poloha Lenčiny tvorby má ke mně nejblíže. (Dan Hájek)

---

Holka magor

Lenka Dusilová patří k naším nejrespektovanějším interpretkám a o jejím talentu nemůže být pochyb. Uznávám ji, ale cesta k ní je pro mé srdce, které spíš reflektuje jinou scénu, strastiplná a ne vždy se mi daří do jejího hudebního světa plného nepravidelných zákoutí proniknout. Její tvorba je velmi intimní, osobitá, ale jsem asi jednou z mála, kterou to v jistých chvílích možná právě proto nechává chladnou.

Ještě, než se dostala do hudební fáze, v jaké ji známe v poslední dekádě, mé první seznámení s jejím jménem proběhlo díky spolupráci s Davidem Kollerem ve "Snu" kapely Lucie nebo v projektu Pusa. Ale o pravý rozruch se postarala písničkou "Holka magor". Ta je z úplně z jiného ranku, nabízí naprosto jinou Lenku, ráznou, tvrdší, rockovější, smyslnější, prostě ostrou jako břitva, která vás přivede do extáze.

Písnička pochází z projektu "Smrtihlav" Daniela Landy a sedmi statečných z roku 1998. Autorem je Landa, Dusilová skladbě propůjčila pouze hlas. A vzbudila s ní pořádný povyk. Mnoho povyků pro nic? Nemyslím si, pro mě je to osudová věc spojená s jejími počátky, které sahají do kultovních devadesátek. Písnička je velmi přímočará, provokativní a na tu dobu i řízná. Po klipové stránce může nyní působit trochu retro. Dusilová ve videu vystupuje jako žena vamp, v provokativních sexy oblečcích místy s lascivními gesty. Legračně můžou s odstupem času působit i taneční kreace. Tahle její verze je každopádně pro aktuální alternativní tvář zpěvačky už asi nepředstavitelná. (Hana Bukáčková)

---

A jaká je od Dusilky oblíbená ta vaše a proč? Klidně se s námi podělte v názorech i o její písně vašich srdcí.