Z dalšího společného projektu, který by navazoval na Cenou Anděl ověnčené desky tria Jitky Šuranské nebo suitu "Beránci a vlci", se tak pro Mariana Friedla stala svého druhu terapie. "To, jak a proč tak náhle z mého života zmizela, si stále nedokážu vysvětlit. Ale překonat bolest mi pomáhá právě práce na něčem, co nás spojovalo," svěřil se v rozhovoru pro časopis UNI letos v létě. Své kolegyni výsledné album také věnoval a symbolicky ho zakončuje píseň v jejím podání, natočená na předloňských Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou.

Nejspíš z piety zůstal projektu i původně zamýšlený název "11 podob lásky", přestože deska poněkud nabobtnala a ve svých šestnácti skladbách se stopáží přesahující hodinu a čtvrt nabízí různorodých podob a pohledů na tuto emoci mnohem víc. Od lásky vojáka ke své smrtonosné zbrani ("Šablička") přes příběh o matce, která omylem otráví svého syna ("Vražedná"), lásku k Bohu ("Daleká") až po milostný vztah na pozadí válečných běsů ("Ta naše"). Nečekejme tedy lovesongy v tradičním slova smyslu, spíše zamyšlení nad tím, jaké všemožné a nečekané významy může toto slovo nést.

Stejně jako v případě nahrávky "Beránci a vlci" z roku 2017 i zde se přirozeně prolínají lidové písně s těmi Friedlovými autorskými, zastoupenými tentokrát ve zhruba vyrovnaném poměru. Je přitom docela těžké je vzájemně rozlišit. Jednačtyřicetiletý muzikant totiž umně pracuje s typickými znaky lidovek, oproti tomu původní lidový materiál upravuje tak, že folklórní puristé musejí přinejmenším nadzvedávat obočí. Výsledek má ale díky tomu šanci rezonovat daleko za branami legendárního festivalu ve Strážnici.

Zmíněné úpravy lidových písniček se netýkají jen textů, ale především samotné hudby. "11 podob lásky" je totiž rozkročené mezi (převážně) beskydským folklórem, jazzem a všeobjímající škatulkou world music. K tomu dopomáhá fakt, že na albu se podílela třicítka interpretů z rozličných seskupení od folklórních RukyNaDudy po nu-jazzové Purple Is The Color. Jejich spojením vznikl nový kolektiv, nazvaný Odysea Mariana Friedla.

Prakticky každá píseň představuje jinou konstelaci hráčů, a před posluchačem se tak neustále zjevují nové sonické krajiny, prostupující časem i prostorem. V písni "Daleká" se archaické píšťaly dostávají do víru jazzové jam session, ve druhé polovině úvodní skladby "Myla" naopak jazzová rytmika oživuje tradičně znějící lidovku. Zapomenout nesmíme ani na časté názvuky mimoevropské hudby, ke které má Friedl jako etnomuzikolog také velmi blízko. Pod tímto nesmírně atraktivním zvukovým obalem navíc zůstávají silné obrazy a příběhy, které jednotlivé písně vyprávějí.

Podobných multižánrových projektů s kořeny v lidové muzice u nás v posledních letech vzniká možná až moc. Počiny Mariana Friedla mezi nimi ale mají výsadní postavení. Tento skladatel si na sebe často bere úkoly, před kterými by ostatní uhnuli. Běhá po Beskydech a snaží se napodobit dávnou hudbu tamních pastevců a přitom v hlavě neustále nosí nápady na další desky a projekty. K těm vždy přistupuje s nezvyklou důsledností a upřímností, což je i případ "Jedenácti podob lásky". A tak se zdá, že Anděl v oblasti world music už má pro letošní rok majitele jistého.