Když při natáčení "Let It Be" Paul McCartney nesměle navrhl, že by nebylo až tak špatné ukázat se po dlouhé době na pódiu, zbytek kapely jen nevěřícně koulel očima. Rozpad nejslavnějšího hudebního uskupení na sebe už potom nenechal dlouho čekat a Paul mohl své exhibicionistické choutky ukojit při mnoha veleúspěšných turné nejdříve s Wings a později sám. Nahrávka z toho posledního "Back In The World" se nejspíš probojuje před tři předchozí živé desky vcelku snadno. Stačí letmý pohled na seznam skladeb. Výběr je tentokrát až nostalgicky retrospektivní - 23 z celkových 36 písní vzniklo v dílně tandemu John Lennon & Paul McCartney, který zde byl otočen na McCartney & Lennon. Skoro každý ví, že obzvlášť ke konci jejich spolupráce byl společný podpis často spíše pouze formální, přesto mi tato záměna přijde nechutná a sprostě egocentrická. Na druhou stranu, kdo jiný může v současnosti nabídnout takovýto výběr vlastních skladeb?

Vyloženě potěšující je, že i přes povinnou přítomnost - s prominutím - už odrhovaček jako "Hey Jude" nebo "Can't Buy Me Love" se Paul dostane i na některé nedoceněné kousky jako "Mother Nature's Son" nebo "She's Leaving Home". Druhá jmenovaná si dokonce na turné odbyla svou koncertní premiéru. Skutečnost, že se tato tichá smutná záležitost do hal zaplněných nenasytným davem nehodí, určitě nesnižuje její důležitost na desce. Doufám, že bude i ostatními vítanější než devítistá repríza například "Back In The USSR". Další lahůdkou je akustický set ke konci první placky. Nejprve s kytarou a poté s klavírem tu McCartney své melodie vysvléká až do naha a demonstruje jejich takto ještě zřetelnější sílu. A když potom tyto svalovce obléknou návrhářky Sheryl Crow, Sarah McLachlan, Heather Nova nebo Aimee Mann, jako to provedly na soundtracku k "I Am Sam" (viz. naše recenze), modelové mohou u dívek vyvolávát hysterické záchvaty a mdloby stejně dobře jako u jejich babiček před čtyřiceti lety. První půli koncertu uzavírá vzpomínka na Johna Lennona písní "Here Today" z "Tug Of War" (bohužel jako jediná) a pocta Georgi Harrisonovi jeho asi nejznámější skladbou "Something" v prapodivné, hloupě zrytmizované verzi pouze s doprovodem ukulele.

Pouze čtyřčlenná mladá kapela se naštěstí bázlivě nekrčí ve stínu svých superslavných předchůdců, které tu supluje, ale působí dojmem, že už Paula doprovází od puberty. S vervou mlátí na bicí i do kytar beatlesovské klasiky, klávesista zdařile imituje většinu chybějících nástrojů, a i když třeba "Band On The Run" a některé další omezeným počtem a složením nástrojů trochu trpí, celkově zvuk koncertu nepůsobí chudě ani náhodou.

To nejdůležitější jsem musel nechat až nakonec, nikdo by totiž potom zbytek textu nečetl. Už ze snímků v bookletu je zřejmé, že vystoupení byla především obrovská show. I z té její složky, která jde zaznamenat na zvukový nosič, byly vypuštěny všechny zpěvákovy komentáře a úvody ke skladbám a vlastně veškerý kontakt s publikem. Místo by na CD ještě bylo a vzhledem k tomu, že nahrávka byla i zmixována tak, aby se posluchač cítil, jako by stál relativně daleko od pódia (nečekejte tedy žádné prostorové hody), tomuto kroku nerozumím. Ovšem není nic ztraceno. Počítám, že kolega, který dostane do pařátů ve stejný čas vyšlé DVD "Back In The U.S." jej vychválí až až a přesvědčí vás, že těch pár stovek navíc se za něj vyplatí (technicky vzato je ovšem 2CD dražší než DVD - pozn. šéfredaktor).