Hudba, na níž se Martin Kratochvíl v posledních letech autorsky či interpretačně podílí, už nemá ony ambice bořit hranice a objevovat nové hudební světy, jako tomu bylo v sedmdesátých letech, když tvořil společně s Jazz Q. Ale to rozhodně není špatně. Z posledních počinů (ať už pod hlavičkou obnovených Jazz Q, pod vlastním jménem či Kratochvílem coby členem týmu) čiší uvolněnost, radost z toho si zahrát a využít společné chemie muzikantů ve studiu. Totéž lze rozhodně říci i o albu "Letopis", druhém, které stačil tento legendární muzikant letos vydat.

S jam session, zaznamenanou na nahrávce "Znění a snění", spojuje "Letopis" jméno kytaristy Tonyho Ackermana. Dvojici doplňuje Imran Musa Zangi, perkusionista íránského původu - ve studiu se tak potkala sestava, která spolu hraje už od poloviny osmdesátých let. Společně strávená léta jejich společné duchovní propojení nijak neobrousila.

"Letopis" je složený ze čtrnácti jednotlivých skladeb. Každý ze sevřených krátkých útvarů se svou stopáží vejde do čtyř a půl minuty. Vždy se soustředí na rozvoj jednoho tématu, jakéhosi hudebního mikropříběhu, který nepřesahuje vymezený čas a vnitřně se nepropojuje. Trojice zkušených muzikantů (a hostujícího Filipa Zangiho a basisty Přemysla Fauknera) se nenechává strhnout k improvizacím. Neubírá to však na uvolněnosti hudby, která z desky zní.

Kolekci mírně dominuje Tony Ackerman se svou převážně akustickou kytarou. Kratochvíl je v mnoha ohledech v roli doprovázejícího muzikanta, který kytaristovy výlety a inspirace podbarvuje tu klávesami, tu pianovými akordy, jinde zase swingujícím rytmem. V Zangiho hře zaznívají východní postupy, jež se s hudbou, která nepřekračuje jazzové mantinely, překvapivě snadno spojují, ale zároveň do ní svými rytmickými posuvy a nepravidelnostmi vnáší napětí a prvek neočekávatelného.

Názvy skladeb ("Trampský valčík", "Pivonoš", "Bydlo paní Vladimíry") i samotná jejich podoba prokazují velký humor a schopnost povznést se nad vlastní tvorbu. Sám Kratochvíl v bookletu přiznává nadhled a fakt, že "Letopis" je velkou hrou s inspirací a nápady. Z té necelé hodiny je jasně slyšet, jak moc dobře se ústřední trio bavilo. Album si lehounce plyne ve svém vlastním světě a nechává posluchače, aby si v něm našel ty svoje momenty. Nečiní si na něj přitom žádný nárok. Neříká mu, kdy má zbystřit, kdy má uznale kývnout nad hráčskými schopnostmi. Nechává na něm, kdy se touhle hudební pohodou nechá strhnout. A šancí je tu spousta.