"Siločáry" z názvu vypustily název Kratochvílovy domovské kapely, zůstal jen on sám coby lídr proměnlivé sestavy muzikantů, kteří se ve studiu sešli. Už tím album z hudebníkovy diskografie lehce vybočuje. Vybočuje ale i svým pojetím. Stylem je totiž rozkročené mezi dravější, o rock opřený jazz, který hraje Martin Kratochvíl s kapelou, a jemnější, lyričtější tvorbu, která vzniká v triu s kytaristou Tonym Ackermannem a perkusistou Imranem Musou Zangim. Taky je to deska na svůj jazzový rámec poměrně písničková. Pohybuje se v kratších úsecích, které mají více či méně pevnou strukturu, která nesměřuje k improvizaci či rozpadu.

Inspirací pro vznik kolekce byla totiž řada úryvků a hudebních torz, které autor objevil ve svém archivu filmové hudby. A na jejich průzračný styl Kratochvíl podle svých vlastních slov navazuje. Zvukově dominantní zůstávají na albu klávesové nástroje (zejména elektrické piano), které se přirozeně prolínají s akustickými kytarami. Zmizela naopak pro zvuk klasických Jazz Q charakteristická elektrická kytara. Původním záměrem bylo čistě akustické album, "Siločáry" nakonec zůstaly na půli cesty. Na akustické základy se v příjemné harmonii vrší elektrifikované klávesové nástroje.

Obsazení se v průběhu alba mění - "Klam a snění" vznikla jen v triu basa - bicí - klavír, jinde, třeba v titulních "Siločárách", zase v rytmu samby dominuje kytara a perkuse (a Kratochvíl zlehka přizvukuje svými pečlivě odměřovanými akordy). Na jiných místech zase ansámbl pomyslně nakyne o sopránsaxofon Joea Kučery ("Zloprcek").

"Siločáry" jsou hodně uvolněným albem. Spíše než styl je spojuje celková vlídnost nálady ve studiu. Samy skladby se pohybují od vesele hravých až k pomalejším, melancholičtějším kouskům ("Rajská zahrada"). Ano, není to úplně typický Jazz Q: to, co Martin Kratochvíl na "Siločárách" shromáždil, je muzika jemná, ba křehká, čistě jazzová, nekráčející vstříc rocku. Zůstal chytlavý groove a velmi pozitivní pocit, deska obstojí při soustředěném poslechu i jako příjemná kulisa.