Z dnešního pohledu se to může zdát těžko uvěřitelné, ale před několika desítkami let býval gotický rock na západ od našich hranic brán stejně jako jakýkoliv jiný hudební žánr. Měl své hvězdy, které vyprodávaly stadiony, psala o nich hudební periodika, která se, světe, div se, tiskla na papír. Nebylo výjimkou, že žánrově blízké kapely měly zastoupení i v playlistech tehdy ještě významné MTV.

Největší komerční úspěch zaznamenali The Mission. Založil je zpěvák a kytarista Wayne Hussey spolu s basákem Craigem Adamsem poté, co se nepohodli s egomaniakem a frontmanem The Sisters Of Mercy a skupinu opustili. Obě party patřily ke skutečným ikonám stylu, byť o mnoho let později budou v rozhovorech tvrdit, že s gothic rockem neměly nikdy nic společného a vlastně ani netuší, o čem je řeč.

A pak tu byli Fields Of The Nephilim s démonickým Carlem McCoyem v čele. Společně se dvěma jmenovanými spolky tvořili trio nejviditelnějších zástupců subkultury, která si libovala v černé barvě a ve všem, co mělo něco společného se smrtí. Oproti dvěma prvně jmenovaným se ovšem FOTN svým postojům nikdy nezpronevěřili.

Image převzali ze spaghetti westernů - převtělili se do kovbojů v dlouhých, černých kabátech, pokrytých vrstvou prachu. Koncerty se odehrávaly v husté mlze, ze které jen poblikávala světla a vystupovaly nehybné siluety postav. Jediný, kdo vykazoval známky pohybu, byl Carl McCoy. Jeho záhrobní hluboký vokál je zároveň charakteristickým rozpoznávacím znakem zvuku formace.

Fields Of The Nephilim debutovali v roce 1987 albem "Downrazor", rok nato následovalo "The Nephilim". Opět se jedná o koncentrovaný destilát temnoty v její nejryzejší podobě. Hypnotické motivy, pozvolna se valící vpřed, vyvolávají mrazení v zádech. Z naprosté černoty posluchače vytrhují kytarové harmonie Paula Wrighta a Petera Yatese. Velký prostor dostanou v úvodu songu "The Watchman".

Pozadu nezůstávají ani ostatní nástroje. "Celebrate" je postavená výhradně na basové lince a vokálu, teprve v druhé polovině se na chvíli přidají syntezázory, vazbící kytary a skoro až industriální samply. Nejsilnější momenty nastávají až ve druhé části kolekce. Předposlední "Love Under Will", postavená na výrazném melodickém motivu, začíná zpěvákovým šepotem, který se postupně proměňuje v řev připomínající nastupující bouři.

Samostatnou kapitolou jsou texty. McCoy se zde nechává inspirovat nejrůznějšími bizarními tématy, jako je okultismus nebo démonologie. Jedním ze zdrojů, ze kterých čerpá, jsou spisy slavného podivínského mytologa, astrologa a alchymisty Aleistera Crowleyho žijícího na přelomu 19. a 20. století. V závěrečné hypnotické "Last Exit For The Lost" se zpěvák zaobírá sebevraždami, které coby způsob řešení životních problémů striktně odmítá.

S odstupem času je tak trochu s podivem, jakého věhlasu se skupině Fields Of The Nephilim dostalo s ohledem na hudbu, které se s přestávkami věnuje šestatřicet let. Na věc je ale třeba pohlížet v kontextu doby. Nutno také přiznat, že "The Nephilim" není to nejlepší, co za svoji kariéru McCoy & spol. natočili. Vymyká se ale svojí různorodostí a krásně strašidelnou atmosférou. A tak zatímco si Andrew Eldritch s Waynem Husseyem přes média vyměňovali invektivy, Carl McCoy se svými kumpány studovali prastaré svazky a odhalovali dávná tajemství.