Noc z pondělí 18. na úterý 19. února 1980 se stala noční můrou nejen pro všechny fanoušky AC/DC, ale hlavně pro bratry Youngovy & spol. Samotného Bona Scotta, zpěváka kapely a hlavního protagonisty oné velmi chmurné záležitosti nevyjímaje. Jen ten už o tom všem pravděpodobně bodře, jak bylo jeho zvykem, vypráví někde u nebeského baru a baví tím další muzikantské kamarády z mokré čtvrti. Dá se s jistotou říci, že od tohoto okamžiku se začal odvíjet jeden z nejpozoruhodnějších hudebních příběhů o vzniku jedné výjimečné desky, která právem patří ke klenotům rockové historie.

Oné osudné noci, respektive k ránu byl zpěvák skupiny AC/DC Bon Scott nalezen v zaparkovaném voze v londýnské čtvrti East Dulwich ve stavu hlubokého bezvědomí. Malý Renault 5 patřil jednomu z mužů, kteří pravděpodobně naposledy viděli Scotta živého. Byl jím jistý Alistair Kinnear a Bon s ním a dalšími lidmi údajně prohýřil noc v londýnském klubu Music Machine. Když Kinnear zpěváka po bujaré party vezl k sobě domů, Scott usnul (omdlel) a nebylo možné ho vzbudit. Na radu bývalé Bonovy přítelkyně jej jeho kumpán nechal prospat v autě. Sklopil mu sedadlo, přikryl ho dekou a zanechal mu vzkaz, v němž popsal, jak se dostane k němu do bytu, pro případ, že se v noci probere.

Protože Scott do bytu nedorazil, šel jej ráno zkontrolovat. Zpěváka však našel ležícího v autě, nepřirozeně stočeného kolem řadící páky, hlavu zvrácenou dozadu a otevřená ústa plná zvratků. Nedýchal. Kinnear zavolal záchranku, ta však frontmana skupiny po převozu do nemocnice prohlásila za mrtvého.

V souvislosti s příčinami úmrtí se následně vyrojily různé konspirační teorie. Přidával jim i fakt, že výpovědi svědků o posledních zpěvákových hodinách se značně lišily. Někteří dokonce tvrdili, že Scott po opuštění lokálu nebyl vůbec opilý. Mezi nejdiskutovanější spekulace patřila vražda udušením výfukovými plyny (kterou spáchal právě Kinnear), dále těžký astmatický záchvat s následným prochladnutím (byť byl Scott astmatik, venku tenkrát nemrzlo) nebo předávkovaní heroinem. Nic z toho se neprokázalo. Další záhadou bylo, proč se Kinnearovo auto nacházelo o ulici dál, než v jaké bydlel. Ale ať už to bylo jakkoliv, jedno je jisté. Jako oficiální příčina byla oznámena akutní otrava alkoholem s následným udušením zvratky. To ostatně nejvíce odpovídalo Bonovu naturelu, neboť bonvivánský frontman se nikterak netajil láskou ke sklence.

Hybná síla kapely - kytaristé Malcolm a Angus Youngovi - musela řešit, co dál. A nebylo to vůbec jednoduché rozhodování. Vždyť oba měli v čerstvé paměti nedávnou session z 15. února. Tehdy společně se Scottem pracovali na nové nahrávce. Ta měla následovat komerčně úspěšnou "Highway to Hell" (1979), která je katapultovala k úspěchu. Stáli před branou pomyslného Olympu a přáli si do ní vstoupit. Nyní v sobě cítili neskutečnou bolest, smutek a zmatek zároveň. Na stole bylo ukončení činnosti. A nebylo by se čemu divit - vždyť přišli nejen o vynikajícího frontmana, skvělého zpěváka a poznávací znamení souboru, ale také o kamaráda.

Nakonec, povzbuzeni Scottovou rodinou a myšlenkou, že samotný Bon by si přál, aby pokračovali, rozhodli se najít zpěváka nového. Nutno podotknout, že to byl krok velmi odvážný až riskantní. Řečeno hudební matematikou, opravdu jen malému zlomku procenta skupin se podařilo nahradit zajetého, navíc fanoušky milovaného pěvce a pokračovat tak v nové a hlavně úspěšné etapě svého bytí. Výjimka však potvrzuje pravidlo a odvážnému štěstí přeje. AC/DC byli odvážní a pravidlo potvrdili.

Bratři Youngové vykročili vpřed rozhodným a rázným krokem hned po pohřbu. Byli si vědomi, že nahradit jej, navíc v krátkém časovém horizontu, bude úkol takřka nadlidský. Sázka na jistotu v podobě bývalého zpěváka Back Street Crawler Terryho Slessera či Noddyho Holdera ze Slade nevyšla. Oba jmenovaní odmítli. Prvního kola se účastnil tehdy vytipovaný Brian Johnson, známý z kapely Geordie.

Jeho jméno jim bylo povědomé. Scott kdysi vyprávěl o jakémsi chlapíkovi jménem Brian ze skupiny Geordie, kterého potkal v Londýně, když tam byl na turné se svou kapelou. Naprosto mu učaroval. Říkal o něm: "Brian Johnson, to je velký rokenrolový zpěvák ve stylu Little Richarda," ( a to byl Bonův velký idol). Angus po této reminiscenci navrhl: "Jestli z něj byl už tenkrát Bon odvařený, mohl by to být maník, který ví o čem je rock and roll." Malcolm souhlasil, a tak se jali jej vyhledat.

Podařilo se. V březnu 1980 ho telefonicky kontaktovali a pozvali do Londýna na konkurz. K tomu se váže další úsměvná historka. Kapela byla připravena a čekala, až dorazí Brian. Uplynula hodina, a on nikde. Nervozita stoupala. Nakonec to Malcolm s Angusem nevydrželi a začali se po něm ptát. Po chvíli pátrání kdosi suše oznámil: "Je o patro níže a hraje tam s bedňáky kulečník." Nato bratři pobaveně dodali: "No vida, alespoň že umí hrát kulečník."

Nakonec se nový kandidát, který se nikterak netajil láskou k AC/DC, přece jen dostavil. S neodmyslitelnou bekovkou na hlavě vystřihl píseň "Whola Lotta Rossie", kterou kapela vydala na albu "Let There Be Rock" z roku 1977, a poté song od Tiny Turner "Nutbush City Limits". Svým výkonem ohromil nejen truchlící muzikanty, kteří se snad poprvé od Scottovy smrti usmáli, ale i producenta předchozí desky "Highway to Hell" Roberta Johna "Mutta" Langeho, který na něm své svěřence nasměroval k chytlavějšímu a přístupnějšímu soundu.

Po skončení castingu dali všichni hlavy dohromady a znovu prošli celý seznam aspirantů na pozici hlavního vokalisty. (Podle nepotvrzených zvěstí byl údajně v hledáčku i Dan McCafferty z Nazareth, který mimochodem Johnsona hlasově nápadně připomíná.) Na doporučení Langeho do druhého kola pozvali právě Briana Johnsona. A 29. dubna je rozhodnuto: Malcolm Young volá Johnsonovi, aby mu nabídl spolupráci. Ten byl nabídkou velmi překvapen a samozřejmě ji s potěšením přijal.

Dne 1. dubna 1980, pouhý měsíc a deset dnů po smrti Bona Scotta, AC/DC oficiálně světu ohlásili jméno nového zpěváka. V budoucnu se ukáže, že to byla sázka na správného koně. Samozřejmě oboustranně.

Na oslavy ovšem nebylo příliš mnoho času. Sestava Angus Young (sólová kytara), Malcolm Young (rytmická kytara), Cliff Williams (basa) a Phil Rudd (bicí) v čele s novopečeným frontmanem spěchala do studia. Nahrávat se mělo po tři týdny v londýnském E-Zee Hire Studios. K nevoli všech se však natáčení smrsklo na pouhých pár dnů. Proč? Inu, za vším hledej peníze. Muzikanti tak vyrazili do Compass Point Studios v Nassau na Bahamách. To sice přineslo bonus daňových úspor, ale také poměrně značné komplikace.

Krátce po jejich příletu oblast zasáhly tropické bouře a celé natáčení zkomplikovaly. Nehledě na to, že jejich nástroje celní orgány zadržely a další vybavení se přepravovalo z Velké Británie velmi pomalu. A budova, která se honosně nazývala studiem? Ta jako místo, kde by měli nahrát svoji novou desku, nevypadala ani trochu. Připomínala spíše dovolenkový resort. Kolem byly rozsázeny plážové domky a vlastní studio bylo zvláštní dřevěné stavení. Uvnitř byly betonové kóje, kam se muzikanti posléze zavírali, aby zde natočili své sekvence. Kvůli řádění přírodního živlu neustále vypadávala elektřina, jedna session údajně musela být přerušena také z důvodu jakési invaze krabů, kteří se zničehonic začali producírovat po dřevěné podlaze studia.

Další komplikací, která omezovala soukromí a již tak chatrný komfort hudebníků, bylo ubytovaní. Protože hrozily krádeže od místních Haiťanů, doporučila jim správkyně objektu ubikace zamykat a své věci hlídat pomocí rybářských kopí. Ač se to zdá na dnešní dobu úsměvné, moc do smíchu jim nebylo. Johnson vzpomíná, že tehdy byli rádi nejen za zachování zdravé a čisté mysli, ale také za alespoň nějakou postel a židli.

Nový zpěvák to obecně neměl při nahrávání vůbec jednoduché. Ač se může zdát, že se výsledek jeví jako nedbalá rocková záležitost, takový ten špinavý rock 'n' roll, opak je pravdou. Lange se totiž ukázal jako nesmlouvavý a tvrdý manažer. Byť se Johnson snažil inovovat své pěvecké party a zpíval jako o život, producent jej opravoval při každé sekvenci, která jeho uchu jen trochu neladila. S metronomem ho nutil ho opakovaně zpívat jednotlivé části songů. Každá doba, každý tón, každý nádech musely přesně lícovat a přijít přesně na čas, jako příjezd švýcarského rychlíku. Lange dohlížel na to, aby zpěv zněl přirozeně a nikoli jako studiový počin, který naživo nikdo nikdy nemůže zazpívat. Donutil Johnsona vycizelovat svůj projev k naprosté dokonalosti a ke své vlastní spokojenosti. Což rodáka z britského Dunstonu přivádělo k naprostému zoufalství a šílenství.

Měsíční nahrávání na Bahamách rockeři i přes rozmanité nesnáze zdárně ukončili v květnu, materiál následně poslali do Electric Lady Studios v New Yorku k vymíchání. Sedmé studiové album AC/DC s názvem "Back in Black" vyšlo nejprve 25. července 1980 právě v USA, následně na konci téhož měsíce (tedy 31.) v Evropě a o jedenáct dní později v Austrálii. Obal měl být původně celý černý s prolisy loga kapely a názvu nahrávky jako výraz smutku za zemřelého přítele Bona Scotta. S tím však vydavatelská společnost Atlantic Records nesouhlasila (údajně by se taková deska na pultech obchodů dala snadno přehlédnout) a vynutila si alespoň šedobílý obrys kolem jednotlivých vytlačených písmen.

Žádná ze zbrusu nových skladeb nenesla podpis bývalého zpěváka, byť se prvního tvůrčího sezení ještě účastnil (byť spíše jako hráč na bicí). Tehdy vznikly skladby "Have a Drink on Me" a "Let Me Put My Love Into You". Není na ní ani žádný Scottův text, byť se jednalo o dvorního textaře. Pozůstalí členové se totiž chtěli vyhnout jakémukoliv osočování z vypočítavosti a profitování na jménu zesnulého kolegy. Nostalgie bylo dost, bylo na čase dívat se jen a jen vpřed.

Všech deset vybroušených diamantů, podobně jako ty na předchozí "Dálnici do pekla", skvěle drží pohromadě a nutí posluchače spokojeně podupávat nohou. Hudební rukopis bratrů Youngových se nezměnil, ostatně rozpoznatelný je až do dnešních dnů. Tenkrát byl ovšem poprvé přece jen trochu jiný - neobvykle ostřejší, tvrdší a kompaktnější. Předchozí dílo jen nesměle klepalo na kovová vrátka. Stále v něm bylo a je (díky Bonovi) někde pod povrchem cítit bobtnající kořeny blues, které si pevně a pohodlně hoví ve všudypřítomné ostré kytarově-riffové emulzi.

S "Back in Black" je to už trochu jinak. Formace s novicem Johnsonem v čele se sílou hurikánu neurvale rozkopla dveře vstříc k novějšímu tvrdšímu soundu a zatlačila nepřipraveného posluchače hluboko do sedadla. O stylu AC/DC můžeme polemizovat. Dobovými kritiky jsou řazeni do škatulky hard rocku. Na tomhle albu můžeme, byť velmi opatrně, mluvit o heavy metalu. A opatrnost je na místě. Otázku, co vlastně Elektrikáři hrají, je totiž lehké položit, ale velmi těžké je na ni odpovědět. "Hrajeme rock and roll. Elektrifikovaný rock and roll s prvky blues či boogie woogie," říká s lišáckým úsměvem Angus. A má pravdu. Podobně jako třeba The Rolling Stones i AC/DC jsou těžko stylově zařaditelní. Nezbývá než souhlasně zakývat hlavou: "Je to jen rock and roll (but I like it)."

Nahrávku zahajují majestátní údery do tunového bronzového zvonu, který si pro účely nahrávání nechali pánové odlít a který se následně stal pravidelnou koncertní rekvizitou. Jeho zvuk ve skladbě "Hells Bells" je jakousi tichou pietou za Bona Scotta. Text z dílny nového zpěváka zcela vystihuje nejen jeho raketový vpád, ale i zážitky z nahrávání na Bahamách.

Při bližším zkoumání dalších veršů je nutno uznat, že si nikterak nezadají s těmi Scottovými. Hýří dvojsmysly o ženách, sexu a jiných ďáblovinách.

Další songy se valí vpřed jako lavina a nenechávají uši ani na moment vydechnout. Angus Young přichází se zabijáckými riffy a řezavými sóly, jejichž délka je úměrná posluchačovy trpělivosti. Vnitřní pnutí a energie jednotlivých kompozic fungují a útočí na první signální. Skladby mají tempo a neunavují přehnanou celkovou stopáží. Nechybí žádný z atributů potenciálních hitů, jako je melodičnost a nesmírná chytlavost refrénů. Na první poslech zaujme netradičně a nezvykle vysoko posazený Brianův hlas. Frontman odštěkává své repliky s rázností a ostrostí motorové pily křížené s cirkulárkou. Ano, Bon měl jiný hlas a celkově jiné podání. Řekněme jemnější a bluesovější. Je zde tak cítit nákrok do dravějších vod, čímž nikterak nechci snižovat předchozí nahrávky, které byly už tenkrát divoké a řízné až až. Jen to je na kolekci z roku 1980 jaksi jiné. Těžko to úplně specifikovat, možná sevřenější, hutnější a drobet hrubší.

Zdá se, že AC/DC skutečně zhrubli, ale nedá se říci, že by jim to nějak uškodilo. Naopak. Na "Back in Black" sázejí hit za hitem kadencí samopalu vzor 58, což se jim v budoucnu už příliš nedařilo. V podstatě je jedno, kterou skladbu si vyberete. Může to být "Hells Bells", "Shoot to Thrill", "What Do You Do for Money Honey", "You Shook Me All Night Long" nebo kterákoliv ze zbývajících. Každý si najde své. Tohle dílo totiž ve své podstatě nemá slabé místo. To ostatně ocenili jak kritici, tak fanoušci. Katapultovali skupinu na přední příčky hitparád i prodejnosti. A další ocenění následovala.

Vůle a úsilí nenechat se zviklat nepříznivými okolnostmi zvítězily a AC/DC dobyli svět. Počin, který věnovali památce zesnulého Bona Scotta, se stal třetím nejprodávanějším albem hudební historie. Zařadil se tak hned za "Thriller" Michaela Jacksona a "The Dark Side of The Moon" od Pink Floyd.

Takto končí nevšední a téměř pohádkový příběh jedné desky se šťastným koncem, který se začal odehrávat nešťastně 15. února 1980.

"Back in Black" od AC/DC zní stále naprosto nadčasově. Angus & spol. zde zhmotnili podstatu nenápadně jednoduchého, ale brutálně vytvořeného hard and heavy rocku. Z mého pohledu šly po této řadovce jejich invence a schopnost vytvořit takto chytlavé písně pomalu dolů. Vše ovšem dokázali vždy vynahradit skvělou pódiovou show. Pro mnohé rockery se tahle placka stala soundtrackem dospívání. Ani u autora tohoto článku tomu nebylo jinak. Je to čtyřicet let, co jsem "Pekelné zvony" uslyšel poprvé, a na ten moment nezapomenu,. Stejně jako na tuto výjimečnou desku.