Nutno předeslat - překvapení se nekonají. Paradise Lost jsou minimálně poslední dekádu pevně usazeni na poli svojského gothic-doomu, které s péčí dobrého hospodáře a s pečlivostí sobě vlastní obdělávají. A i se třemi křížky na krku stále dobře, ne-li ještě lépe. Aktuální deska "Obsidian" je totiž zachycuje v obdivuhodné formě.

Nahrávka se pohybuje v mantinelech, které kapele nastavila před pěti lety silná kolekce "The Plague Within", tedy v přirozeném spojování gothicrockové melodičnosti a zvukové rozostřenosti s hutnými a drtivými doomovými pasážemi. Někdy to jde vedle sebe, jindy se obě složky prolínají. A hudebníky to očividně baví. Předchozí řadovka "Medusa" (2017) nepřinesla nic nového, ale nebyla úplně sevřená a skrze ony mezery posluchač až příliš jednoduše unikal z jejích spárů. Ne tak "Obsidian". To je hudební monolit par excellence, perfektně spečený kus žuly, který ale nijak neschovává své stavební prvky.

Z nich tak najednou vyskočí gothic-rocková hymna "Ghosts", která by se neztratila na žádném z počinů žánrových veličin první poloviny devadesátých let a která je sice v podstatě retro, ale i v roce 2020 velmi svěží a funkční. Jednou temnotu prozáří vyklenutá melodie houslí či kláves, o kousek vedle zase skupina připraví posluchači až otřes (příjemný, samozřejmě), to když jemnou, téměř a cappella pasáž v úvodu "Darker Thoughts" rozbije náhlý nástup masivního, valivého riffu.

Tohle album má sílu parního válce. Nemusí přitom nikam spěchat - téměř hodinová stopáž (u CD a verze na streamovacích službách, vinyl je o dvě písně kratší) posluchače válcuje pomalu, zato důkladně. Nikdy však neupadá do letargie. Parta kolem velice univerzálního (viz jeho druhý projekt, death-metalový Bloodbath), ale ve všech hlasových polohách snadno rozeznatelného zpěváka Nicka Holmese sype nápady jako esa z rukávu a baví prakticky po celou dobu. Výsledek, nepochybně i díky výbornému, těžkému a mocnému zvuku a všeobjímající atmosféře, nenechává moc prostoru k úniku.

Lepší desku si Paradise Lost - a fanoušci rovněž - k výročí jen těžko mohli přát. Možná je v tom přece jen je kapka vypočítavosti a hry na jistotu, neboť je kolekce přiznaně poskládaná z elementů, které si britská formace v různých svých stádiích s úspěchem vyzkoušela. Ovšem pokrm, který uvařila tentokrát, chutná zatraceně dobře a už teď je jistá jedna věc: "Obsidian" bude ve výročních žánrových žebříčcích rozhodně vidět.