Sparks na "A Steady Drip, Drip, Drip" baví i straší

04.06.2020 09:00 - Ondřej Hricko | foto: facebook Sparks

Zpívat na čtyřiadvacátém albu o opečeném chlebu nebo sekačce na trávu? To může zavánět počínající senilitou. V případě amerického dua Sparks je tomu ale přesně naopak. Deska "A Steady Drip, Drip, Drip" je plná humoru, skvěle zasazených metafor a především originálních hudebních nápadů.
8/10

Sparks - A Steady Drip, Drip, Drip

Skladby: All That, I'm Toast, Lawnmower, Sainthood Is Not In Your Future, Pacific Standard Time, Stravinsky's Only Hit, Left Out In The Cold, Self-Effacing, One For The Ages, Onomato Pia, The Existential Threat, Nothing Travels Faster Than The Speed Of Light, Please Don't Fuck Up My World
Vydáno: 15.5.2020
Celkový čas: 54:25
Vydavatel: BMG
Poslední řadovka "Hippopotamus" z roku 2017 vystřelila Sparks znovu do popředí hudebního zájmu. Silná a nápaditá nahrávka vyleštila půl století fungující značku, za kterou se skrývá bratrské duo Russell a Ron Maelovi. Ti nelenili a po pouhých třech letech vypustili jejího nástupce "A Steady Drip, Drip, Drip".

A kdo si oblíbil hrocha v bazénu, zamiluje si i novinku. Ta na svého předchůdce po všech stránkách navazuje. Do popředí se znovu dostávají bizarní melodie založené na osobitém, zdánlivě amatérsky vyznívajícím vokálu mladšího z bratrů Russella a na výrazných klávesách výstřednějšího Rona. Každá z písní je ryze originální kus v tom nejlepším slova smyslu, zvlášť pokud budete věnovat pozornost potrhlým i filozofujícím textům s chytře volenými slovy a významy.

Úvod alba překvapí woodyallenovským retro intrem, které připraví půdu tanečně melancholické pecce "All That", křehce symbolizující podstatu tvorby uskupení. Lehká kytarová linka, důmyslně mimochodné klávesové jádro a hravé vokály potvrzují, jak snadné je se do Sparks zamilovat.

Dvojice singlů "I'm Toast" a "Lawnmower" představuje humornější tvář kapely. Zatímco v písni o toastu se metaforicky ponoříme do katastrofické vztahové války, ta o sekačce je... prostě o sekačce.

Poměrně hodně prostoru dostal i saxofon Ryana Parrishe. V paranoidním songu "The Existential Threat" přenese posluchače do New Yorku dvacátých let a skvěle podtrhuje atmosféru strachu. Album je vůbec silné na aranže. Závěrečná balada "Please Don't Fuck Up My World" je působivá svou melancholicky posmutnělou náladou. Dojem ovšem umocňuje dětský sbor Coldwater Canyon Youth Choir - slovo fuck zpívané těmi tenkými hlásky je v kontextu skladby opravdu mrazivé.

Kolekci "A Steady Drip, Drip, Drip" charakterizují osmdesátková symfoničnost, téměř divadelní okázalost a hrátky s mantinely popu. Ani po padesáti letech se však Sparks nestali laciným kabaretem a stále si drží svou osobitou eleganci. Možná i díky potřebnému životnímu nadhledu obou bratrů. Buďte si jisti, že i tentokrát se ráno probudíte s některým z půvabných refrénů na rtech a budete za to rádi.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY