Americký skladatel Gabriel René vydal jedno album s projektem Soulstice a vrhl se na sólovou dráhu. Deska "The Pearl" je dobrým synem labelu Naked Music. Ten se soustředí na na fúzi jazzu, soulu a house/disco a zůstává věrný spíše kořenům americké hudby než funkem ovlivněné elektronické hudbě, která se v 90. letech zrodila v Evropě. V konečných důsledcích je ale jeho přístup k aktualizaci jazzu v 21. století stejný jako u spřízněných evropských umělců jako jsou DJ Cam, Jazzanova nebo Fauna Flash. S úspěchem Norah Jones při udílení Grammy nemusí na sebe dát další vlna zájmu o nový jazz čekat. Dost možná, že "next big thing" budou právě Aquanote.

Garbiel René (je autorem všech písní kromě "Leave") se netají tím, že vychází ze zlaté éry soulu a R&B 70. let. Od producentů jako byli Phil Spector se ale na "The Pearl" dostává ke Quincy Jonesovi a jeho zlaté éře v 80. letech až po deep house následující dekády. Ve skladbách jako "Come Around" nebo "Her Name Was Truly" se mu daří zaznamenat až současnější podobě house. Když nad tím přemýšlím, tak René vlastně jen napodobuje postupy velkých amerických autorů vycházejících ze soulu. Nejpovedeněji asi zní pokus o imitaci Quincy Jonese v "All Over You", kde je módní retro vlna disca a 80. let zbavena veškeré ironie, kterou jí vdechují třeba Fischerspooner nebo Felix Da Housekat.

"The Pearl" je tak trochu soundtrack pro luxusní erotické kluby. Chvíli je sexy a dráždivá a přitom sklouzává k chemicky chladné sterilitě. "The Pearl" je až nepřirozeně dokonalá hudba, instrumentálně bezmála geometrická a bezchybná. (Což může mnohé odradit.) Renému se ale bezchybně daří spojit kompozice s vynikajícími (převážně) vokalistkami, které jim vdechují život. Caitlin Cornwell, J-Soul, Lisa Shaw, Naomi Nsombi, Omega Brooks nebo Zoe Ellis jsou vesměs jména, která nejsou v jazzovém ghettu neznámá. Nejlépe se daří posledně jmenované - Zoe Ellis výrazným hlasem povznesla písně "Heartbreaker" nebo "All Over You". Tady nemá daleko k nu-soulovému revivalu, který se zrodil v jižních státech USA v polovině 90. let. Ostatně René se prý chystá vrhnout všechny své síly do psaní a produkování písní mainstreamovým interpretům, jako jsou právě nu-soulové hvězdy Jill Scott, Maxwell nebo Erykah Badu. Bude se přitom muset patrně přiblížit současnějším trendům, ale ani to by pro něj neměl být problém.

Jazzoví recenzenti (a to hlavně ti američtí) se nad deskou doslova rozplývají blahem, když oceňují hlavně cit, se kterým René dokázal spojit moderní rytmy a jazzově-soulovou poetiku. Nechci nikomu šahat do svědomí, ale pokud by si poslechli desky Jazzanova, Koop nebo The Cinematic Orchestra, tedy jazzových fúzařů, kteří vzešli z downtempových labelů Ninja Tune nebo Compost, poznali by, že těm se podařilo dojít ještě mnohem dál. René v jakémsi rozhovoru prohlásil, že se děsil toho, že by natočil jen další album "lounge music", které by se hrálo ve stylových restauracích, případně by si ho rozebraly reklamní agentury. Vyhnout se tomuto prokletí jazzových fúzařů - nudě - se mu podařilo. "The Pearl" je bez debat vynikající deska, které by možná více slušela odvaha. Tu ale Gabriel René vyměnil za perfekcionismus a vyplatilo se mu to. Zní to už ohraně (pořád je to ale pravda) - desky jako je tato vyžadují delší a (zejména) pozorný poslech.