Na předchozích řadovkách "Zvery" a především na následující "Tranzit" kombinoval Archívny Chlapec zvuk akustických kytar s elektronikou, a blížil se tak současnému laptopovému písničkářství. "Zapadákov" ho ale představuje tak, jak ho znají diváci jeho sólových koncertů - na většině z dvanácti položek se doprovází pouze na akustickou kytarou, kterou v jednom případě doplňuje foukací harmonika a v jednom ji nahrazuje ukulele. Vítaným zpestřením je také spolupráce s brněnskou muzikantkou Prune, která se svým éterickým projevem podílí na desce jako back vokalistka.

Přes tuto změnu zůstává Vávra ihned rozpoznatelný. Spíše než zpěvákem je totiž vypravěčem, a to vypravěčem se specifickým citem pro poetické uchopení detailu. Svými texty neprezentuje příběhy, ale vykresluje situace. Rezignuje přitom na konvenční rým, což u aktuální nahrávky v kombinaci s jednoduchým hudebním doprovodem a minimem nosnějších melodií může vést k tomu, že jednotlivé songy vzájemně splývají.

Důvodem pro to může být ale také skutečnost, že řadou z nich procházejí ta samá témata. Ona monotónnost se zrcadlí i v jednotvárném životě, složeném ze zažitých rutinních postupů, jak je Archívny Chlapec prezentuje v songu "Do nohavíc a topánok". Klidné vyprávěcí tempo souvisí s touhou přestat chvátat a zastavit se, kterou vyjadřují písně jako "Môžeme si to dovoli" nebo "Nemám rád poviedky".

Druhá jmenovaná je zároveň dost dobře možná nejlepším kusem celého počinu. Obsahuje mimo jiné i slogan "A náhle sa nie je kam náhliť", který trefně vystihuje atmosféru posledních týdnů. Symptomatický pro celou kolekci je také úvod této skladby: "Nemám príliš rád poviedky, skôr skončia, než začnú. Naopak čím som starší, tým mám radšej rozvláčnu atmosféru filmov, kníh, piesní a ich albumov." Vávra tím definuje nejen sebe, ale také typ posluchače, kterému by mohl "Zapadákov" kápnout do noty.

Celá deska je plná podobně sebeanalyticky upřímných momentů, ve kterých muzikant vede své vnitřní monology a budí dojem, že nemá před posluchači žádné tajemství. Paradoxně by jí ale na síle přidalo, kdyby měla o nějakou položku méně. Padesát minut je totiž při takto zvolené formě prezentace prakticky neuposlouchatelná stopáž. I když je pravda, že současná situace nabízí dostatek času na opakovaný poslech...