Blues v českém prostředí vždy těsně koexistovalo s klasickým písničkářstvím. Jedno vyrůstalo z druhého, obojí se často stávalo výpovědí o světě, kterou bylo možné bez větších rizik a bez potřeby pódií a techniky vyzpívat jen s akustickou kytarou u stolu v hospodě. Máme-li se pokusit načrtnout nějakou dělicí čáru mezi bluesmanem a písničkářem, bude to rozdílný pohled, kterým je vnímají svět. Písničkář bude vždy více básník, přetvářející svět do obrazů a metafor, bluesman je ten syrovější vypravěč příběhů. Hranice je to ale propustná a řada muzikantů se od písničkářské polohy hladce přesunula k té bluesové (postavme vedle sebe například první a druhé album ostravského Pepy Streichela), jiní (jako třeba Ivan Hlas) své písničkářství koření prvky blues nebo naopak bluesovou syrovost prosvětlí básnickými obrazy.

Příkladem posledně jmenované situace budiž Petr Kalandra, kterému při příležitosti nedožitých sedmdesátých narozenin (zemřel v roce 1995 v pětačtyřiceti letech) vydal Supraphon reprezentativní trojvinylový komplet shrnující výběr nahrávek z let 1982 až 1990, jež vznikly ve spolupráci s kapelou ASPM zformovanou kolem Jana Spáleného.

Kalandra měl zpočátku velice blízko k folkovému písničkářství, hrával třeba s Vladimírem Mertou či Mišíkem, od roku 1973 zakotvil společně se Zuzanou Michnovou a Oskarem Petrem jako nedílná součást tria Marsyas. Ale už tady se, kromě mistrovské kytarové hry, která zvuk skupiny dost specificky utvářela, projevil blízký vztah k posmutnělým příběhům ze života a značně ojedinělá schopnost přetextovat zahraniční originál songu tak, aby to nebylo jen suché překlopení slov. Kalandra vždycky podvědomě vycítil myšlenku skrytou právě za obrazy a převtělil ji do vlastních slov. "Fire and Rain" Jamese Taylora se tak změnilo ve "Vítr a déšť" a stalo se jedním z vrcholů druhého alba Marsyas "Kousek přízně". Ale to odbočujeme. Ostatně na Kalandrův textařský talent ještě dojde.

Tři LP (byť se ve své podstatě jedná o reeditované dvojCD sestavené k hudebníkovým nedožitým šedesátinám s lehce doplněným tracklistem), dvaatřicet skladeb, téměř dvě hodiny hudby - výsledkem je velmi reprezentativní výběr, definitivní obraz křehkého bluesmana v jedné životní a muzikantské etapě (ve srovnání s tou neméně podstatnou marsyasovskou). Spojení s ASPM (Amatérským Sdružením Profesionálních Muzikantů) dalo Kalandrovi nový tvůrčí prostor a samotnému uskupení pak vedle Spáleného druhou významnou individualitu. Na supraphonském boxu je pochopitelně dominantní Kalandra interpret, kytarista, harmonikář a neméně podstatný Kalandra textař.

Skromnost, pokora, uzavřenost, jakási zvláštní jemnost - to jsou základní ingredience jeho pěveckého projevu. Je spíše melodickým vypravěčem, poklidným, soustředěným na sdělení a sílu, kterou nesou sama slova. O expresivitu se u ASPM stará Spálený (viz slavný duet obou pánů v bluesovém standardu "Špitál u Sv. Jakuba").

Schopnost empatie, zvláštně spojená s onou Kalandrovou introvertností, je pak jasně manifestována v textech, ať už na hudbu vlastní či tu od kolegů, nebo ve verších duchovně inspirovaných u zahraničních vzorů. Bluesová ich-forma, pozice outsidera a smolaře, ale i jemný humor, přirozená schopnost poodstoupit od žánrové tragiky, můžeme-li to tak lehce nadneseně nazvat, mu perfektně sedí. Výrazný je v tomto případě "Skladník", který přenesl místní reálie do původní Van Morrisonovy písně, či prostá, a přesto impresionistická, historka "Cestou z práce". Kalandra nevyvolává smích, jen smutné pousmání se nad vlastní mizérií. Cizí mu není ani patos a jakési apelování, jež přirozeně vycházejí z textů originálů (Bob Dylan, J. B. Sebastian). Ty však nejsou nijak násilné, jsou spíše tušeným spodním proudem, který písničkám dodává na síle.

Výběr Kalandru textaře staví do přímé konfrontace vůči takovým mistrům českého textu, jako jsou Zdeněk Rytíř či Pavel Kopta. A výsledkem je plichta, ne-li vítězství. Stačí si vedle sebe postavit dvě skladby, obě z pera Boba Dylana. "Solnej sloup" otextoval Rytíř, "Nebeskou bránu" Kalandra. Prvně jmenovaný svým projevem natolik dobře uchopil původní text a podmanil si jej natolik, že mnozí (včetně mě) žili poměrně dlouho v představě, že autorem obou je muž, který je v češtině zpívá. Natolik jsou kompatibilní svou náladou, přístupem i pojetím předlohy.

Už na několika místech tu zazněly zmínky o pevném propojení mezi Kalandrou a muzikanty, kteří se kolem něho pohybovali. ASPM tvoří výraznou oporu, pevný základ, o který se jeho jemný, ba nebluesový projev může opřít. Není to suše bluesová formace, Sdružení tento styl vždycky hrálo značně svojsky, s jistým šramlovitým a od podlahy hospodským, nikoliv však amatérským přístupem. Zároveň se nijak nezpronevěřovali žánru jako takovému. Málokterá domácí kapela dokázala znít tak netypicky (byť v jistých ohledech mají prezentované nahrávky skutečně osmdesátkový zvuk a začínají lehce zastarávat) a nezaměnitelně a zároveň si udržet úctu k tradici, jako právě tito pánové. A daří se jim to dodnes.

Kompilace, byť nepřichází s ničím novým, je důstojnou připomínkou skromného a nenápadného muzikanta, který toho pro českou hudbu (a české blues obzvláště) udělal opravdu hodně. Velký formát jí sluší, fotky Karla Halouna krásně vyniknou. Některé osobnosti je potřeba si připomínat. Petr Kalandra má co říci i dnes a tento výpravně reeditovaný výběr to jedině podtrhuje.