Guano Apes jezdí do České republiky docela často, naposledy tu hráli před nějakými dvěma lety, také na Brumlovce. Tehdy jsem na nich nebyl - ani nikdy předtím -, toto byl můj první koncert německých Sandřiných výtečníků. Očekával jsem jej s napětím, protože Guano Apes jsou svými vystoupeními proslulí, kdo viděl klip k "Lords Of The Boards", asi tuší, co mám na mysli. Sobotní večer pro mě byl ale zklamáním, musím říct. Skupina totiž vsadila bank na klidnější stránku své tvorby, která mne nikdy neudivovala nápaditostí, ba spíše naopak. Bohužel.

Lidé byli do sálu vpuštěni až v půl osmé, předtím se vytvořila u vchodu trychtýřovitá zácpa, jejíž pozvolné uvolňování trvalo skoro hodinu. Vypsaná fiXa, která se role předskokana zhostila kolem 20:30, již pěla do plných, vcelku přívětivě naladěných davů ječících hlav. Scénu měli připravenu hodně provizorně, stejně jako byl provizorní zvuk. Žádná pořádná světla, jen postranní lampy. Márdimu to ovšem nemohlo vadit, a to ze dvou důvodů - jednak kapela není na bůhvíjak bohatou jevištní prezentaci zvyklá, jednak hrát pro tři tisícovky lidí je samo o sobě dostatečnou satisfakcí. Pardubičtí svůj úkol splnili na výbornou, dostalo se jim solidní reakce ze strany publika, které znalo většinu z deseti písní setu. Je patrné, že z Vypsané fiXy vyrůstá v české rockové komunitě osvědčená stálice, jež se postupem času stává ozdobou akcí, na nichž vystupuje. A je to tak dobře.

Než bylo připraveno pódium pro příchod Guano Apes (a že to chvíli trvalo), bylo dost času porozhlédnout se po návštěvnících - v prvních řadách převládala jednoznačně nabuzená děvčata, za nimi se už tlačila různorodá směska, čítající široké věkové spektrum. Dost dobře si nedovedu představit, jak by večer proběhl v původně zamýšleném klubu Roxy, jehož kapacita je takřka třetinová a navíc by tam bylo velice pravděpodobně nedýchatelno. A kapalo by ze stropu. Dost hypotézám, Němci nastupují a s nimi pološílený řev. Hudebníci se promenují po bombastické konstrukci, z povzdálí je osvětlují technici na teleskopických rampách, vprostřed, nad ostatními, ční bubenický monopost. Úvodní skladba "Quietly" naznačuje charakter show, jenž byl zvolen. Tedy pomalejší, klidnější, uvolněnější repertoár prokládaný osvědčenými peckami. Druhá píseň "No Speech" z desky "Don’t Give Me Names" prozrazuje další skutečnost, a tou je pofidérní zvuk. Prim totiž kupodivu nehraje kytara, nýbrž basa, což u nejednoho songu vadí přímo úměrně jeho tvrdosti. Nejpatrnější byl tento "zádrhel" u klasických odrhovaček, jako jsou "Dick", "Big In Japan" nebo ona snowboardová hymna...

Zvuk bych se ovšem neodvážil nazvat zásadní chybou, protože byl možná záměrně položen takto a vadil akorát mé maličkosti. Když jsem se o tom zmínil kolegovi, neváhal kontrovat větou: "Ba ne, zvuk byl podle mě v pohodě, ale nemělo to žádný koule. To mi vadilo víc!" Já s ním souhlasím, šťáva tomu skutečně chyběla. Guano Apes odehráli skoro celou desku "Walking On A Thin Line" (viz. playlist), přidávali šest věcí (včetně instrumentální rock'n'rollové radovánky "Trompeter"), ale jakoby zapomněli na hardrockovou energii, která je jejich největší devizou. Na druhou stranu musím uznat, že v některých chvílích bylo na Brumlovce pořádně horko, vztyčené ruce se vzpínaly v pravidelných výskocích k nebi a Sandra svým charismatem ovládala nejen umdlévající první frontální linii. Tak vám potom nevím, zapřísáhlí fanoušci skupiny odcházeli pravděpodobně nadšeni a my, kteří si ji "pouze" rádi čas od času pustíme, jsme byli možná zklamáni. I když, kdo ví? Já jsem ale zklamán byl, alespoň tu trochu.

Guano Apes, Sky klub Brumlovka, Praha, 29.3.2003