Jak název jasně napovídá, téma nové desky finských Nightwish symbolizuje souboj mezi člověkem a přírodou. Kapelník a výhradní autor textů Tuomas Holopainen se tak svezl na aktuálně populární vlně environmentální problematiky. Chtěl si zkrátka říct to své a kromě ekologických témat zabrousil i do těch společenských a sociálních. Žádný výlet do snů a fantasy světů nás tedy na dvou discích nečeká.

Co nás ale čeká, je výživná nálož materiálu, dosahující téměř hodiny a půl. První disk je na poměry kapely nebývale rockový, je určen tradičním fanouškům a nabízí devět skladeb. Druhá část je naopak esencí té nejepičtější a nejsymfoničtější stránky formace, je téměř instrumentální, jen místy okořeněná o mluvené slovo herečky Geraldine James.

Nightwish to nemají jednoduché. Každý jejich počin je podroben nejpřísnější kritice a ta jim odpouští daleko méně než jejich žánrovým kolegům. Velký tlak okolí, ale i vnitřních vazeb neunesly již dvě pěnice. Tarja Turunen i Anette Olzon se raději postavily na vlastní nohy a budují více (Tarja) či méně (Anette) úspěšnou sólovou kariéru. Žezlo za mikrofonem nyní podruhé třímá zkušená Floor Jansen. Oproti svým předchůdkyním má za sebou již bohatou hudební kariéru v tehdy úspěšných After Forever a ReVamp.

Už na minulé studiovce "Endless Forms Most Beautiful" se ukázalo, že její rockovější hlas bude budit rozporuplné reakce. Novinka je na jejím tvrdším výrazu postavena. Je to totiž na poměry skupiny dost kytarová a temná nahrávka. Žádné symfonické kudrlinky ani vzletný feeling, ale hrubé jádro a řezavé vokální party.

Skladatelsky je ale "Human." překvapivě sterilní a kromě několika vzácných hudebních nápadů v podobě "Tribal" s netypickým aranžmá či velkolepě pojaté "Noise" s elektrizujícím tempem nemá moc čím zaujmout. Pokus o další folkovější skvost, který na minulé řadovce zaujímala půvabná píseň "Élan", se v případě "Harvest" na aktuálním albu nepovedl. Balada by zapadla i na desce průměrnější folk-metalové kapely.

Nightwish jsou skvělí hudebníci, ale tentokrát své schopné instrumenty dostatečně nevyužívají. Floor sice skladby sednou, ale rozsah a barva jejího hlasu je maximálně využita jen výjimečně. Potěší třeba svou nezvyklou operní vsuvkou v "Shoemaker", svou rockovou sílu pak naplno využívá právě v singlu "Noise". Jinak jsou její party vesměs fádní.

Bicí nového bubeníka Kaie Hahtoa znějí díky syntetické produkci sice masivně, ale bez invence a zápalu a také multiinstrumentální um Troye Donockleyho, jehož přizvání do sestavy bylo velmi dobrým tahem, se naplno nevyužil. Překvapivě je zde naopak v roli zpěváka na úkor Marko Hietaly, který se jako hlavní vokalista představil pouze v písni "Endlessness".

Zdá se, že Tuomas Holopainen přestává ovládat své ego. Jinak je těžké si vysvětlit zařazení druhého disku s instrumentálním orchestrálním materiálem, který má evokovat pokus o filmovou hudbu, která autora již dlouhodobě láká. Jako by si chtěl sám sobě udělat reklamu a světu oznámit, že je toho schopen. Ostatní ve skupině mu zřejmě nedokázali vzdorovat.

Jsou to sice spekulace, ale část "Nature." je vysloveně symfonickou onanií bez hlubšího nápadu. Potěší snad jen detaily jako charismatický hlas průvodkyně herečky Geraldine James či několik vložených folkových partů Troye Donockleyho, který to prostě s historickými nástroji umí. Tento béčkový soundtrack by slušel druhořadému fantasy seriálu z kabelovky nebo jako autorova sólovka, ale jako nové dílo pod značkou Nightwish tu nemá co dělat.

Je třeba říct, že Nightwish natočili odlišné album. Tvrdší a surovější, kterému zvláštně sekunduje symfonický balast druhého disku. Tuomas chtěl nepochybně nahrát velkolepý kus, kterým by představil všechna svá skladatelská zákoutí, výsledkem je ale obsahově prázdné, přeprodukované pozlátko, které zachraňují výteční hudebníci a pár silných momentů.