Objížděl Británii a Evropu jako chlápek s kytarou, který ale vydá za celou kapelu. Jeho dynamická směs blues, folkového písničkářství i hutného grunge vězí jednou nohou v žánrové tradici, druhou kope kolem sebe, aby ho tato tradice nemohla svázat. Blues, to je pocit, světonázor a přístup k životu a taky pár rozpoznatelných rysů, které posluchači stačí ke štěstí a k tomu, aby si mohl říct: Jo, tohle je vono.

Přesně tento pocit nabídne dvojice úvodních riffových náloží: "New Age Blues" se rozjíždí v parametrech ZZ Top, titulní "I See" je pak zběsilou slide kytarovou jízdou, která dává vzpomenout na mistry formátu Erica Sardinase. Základ je tedy v pořádku a na tomto hutném spodním proudu dovede Cole pracovat s překvapením. Co tyto skladby (a vlastně celou nahrávku) posouvá mimo vyjeté koleje, je vokál. Ne bluesový, ne ochraptělý, ne oduševnělý, ale spíše posazený do vysokých poloh, výrazně zkreslený, uvolněnou ležérností v mnoha momentech připomínající Oasis. Na začátku je to zvláštní, neobvyklé, ale při opakovaných posleších příjemně svěží.

V celkem vzácných momentech zpomalení ve střední části desky ("Tatoo Rings" pevně zaklesnutá do následující "Myself") se Cole stává pouličním písničkářem. Jen s akustickou kytarou, nedrcená pod monolitní silou repetitivních riffů, prosvítá zde jeho jemnější, melancholičtější a tišší část a v hlase vyplouvají na povrch tragičtější podtóny. Blues pramení z duše, tady je to jasně vidět.

Blues Cama Colea staví na osvědčených základech, s úspěchem však tomu, co by snad mohlo pomalu mizet pod vrstvou prachu, dává nový, čerstvý lak. Výrazně pomáhá i zocelení ulicí. Album "I See" má v sobě onen smutek muzikanta, který dává na odiv své nitro a jehož téměř všichni kolemjdoucí minou. Studivou podobu by ale rozhodně minout neměli.