Mladá Američanka Halsey neměla s otevřeností nikdy problém. Přiznala na sebe potrat, problémy s drogami i to, že její vztahy stály za zlámanou grešli. Nová studiovka "Manic" ale ukazuje jinou upřímnost. Tu, kterou někteří chtějí skrývat. Bez pardonu odhaluje své rozpolcené a rozdrásané já. Syrově a přímě.
U mainstreamových interpretů je to jako prokletí. Všichni od nich čekají nějakou bombu. Megahit, kterým všechny odpálí, pecku, jež bude rotovat dlouhé měsíce v rádiích a na koncertech bude tím kouskem, na který se čeká. Když
Halsey dala vědět datum vydání novinky "Manic", měla už jeden takový hit ("Without Me") na kontě a v tiskovém oznámení tvrdila, že tahle píseň bude i na chystaném kotouči. Jenže už v době byla skladba rok stará, a každý už netrpělivě čekal, co zpěvačka nabídne, čím všem vytře zrak.
A nabídla rozmanitost. Vydala song "Graveyard", který se pohupoval v podobně popových vodách jako předešlá dvě alba, křehkou muzikálovou
"Clementine", country-gagovskou
"Finally // Beautiful Stranger" a country-twainovskou
"You Should Be Sad". A stejně pestrý je i zbytek položek na desce.
To, že Halsey po psychické stránce neprocházela zrovna příjemným obdobím, je patrno hned z prvního poslechu. Sama otevřeně přiznává, že trpí bipolární afektivní poruchou. A i z názvu nové řadovky se dalo předvídat, že to bude trochu psycho.
Diverzita její duše nabízí pro její fanoušky hodně upřímných chvilek a tvrdosti, kterou se někteří snaží skrýt, ona ji ale ukazuje celému světu s dovětkem:
"Taková jsem, ber, nebo nech být". Stopáž je prosáklá pocitem samoty, zklamání, ale i touhou se odrazit, být nezávislá a všechny poslat do patřičných míst.
Tenhle soundtrack k jejímu životu obsahuje několik výrazných momentů i pár plonkových epizod. Ten nejupřímnější díl je ten poslední: píseň "929" je intimní, syrová, bez zbytečných příkras a kudrlinek. Opomenout nejde ani rockovější "3AM", která svou dravostí, tahem na branku a samozřejmě i tím nejjednodušším refrénem zůstane v hlavě hodně dlouho. Ashley Frangipane v ní ale odhaluje svou bezohlednost, kterou maskuje to, jak se bojí samoty. Nevinně a jednoduše znějící "I Hate Everybody" servíruje solidní guláš zpěvaččiných emocí. Se skoro až divadelní dramatičností přednáší, jak bude všechny nenávidět, ale že by přitom bylo fajn zapadnout a najít někoho, kdo pochopí, co se jí honí v hlavě.
Očekávání budila spolupráce s
Alanis Morissette. Na první poslech úderná, zábavná, odvázaná hitovka. Na druhý kalkul. Je to jediný okamžik z celé kolekce, kdy se Halsey odklonila od svého příběhu a nabídla jen prázdná slova. Lascivnější poloha u zpěvačky není nic šokujícího, má na ni říznost a nepůsobí u ní trapně. Ale tady to zní moc strojeně a neupřímně. Píseň se snaží být přímočará, ale textově řve kýčem. Podpora LGBTQ komunity je úplně v pohodě, ale
Alanis' Interlude do konceptu vůbec nesedí.
Popelkou alba je skladba "Forever… (Is A Long Time)". Bez refrénu, bez zapamatovatelné melodie, jen s jednoduchým klavírním sólem, ale s textově děsivou upřímností, která možná neznamená nic, ale může být i jejím duševním zrcadlem, když je opravdu nejhůře. Beznadějně působí i podobně nenápadná "More", která je dalším z úlomků jejího zlomeného srdce, které skládala dohromady už při vydaných singlech.
"Manic" nabízí neuvěřitelnou škálu pocitů a
Halsey je umí prodat. Žánrová rozmanitost je kaleidoskopem jejího nitra. Depresivní nálady na kotouči střídají ty hravější, ale jen rytmicky. Každou písní vám nabídne jiný pohled. Někdy mírně zvrácený, ale přitom přímý, sebeironický a odvážný.