Nikdy by mě nenapadlo, že bych chtěla napsat recenzi na hiphopovou desku. Tenhle žánr totiž není zrovna můj šálek kávy. Marpo je ale jiný. I to všechno kolem něj: pracovitost, týmovost, láska k bojovým sportům. Navíc to není rap v pravém slova smyslu. Baví mě, jak mísí styly a doplňuje je o živé nástroje. Dává tak hiphopu lepší šmak. K tomu všemu působí kompaktně se svými kumpány z TroubleGangu. Svou energii, kterou jsou pověstní z pódií, poměrně celkem dobře otiskli do aktuálního počinu.

Prozaický název "DVA" značí po sedmi letech Marpovu druhou placku s TroubleGangem. Najdete na ní tucet songů a zní poměrně světově. S texty, které hudebníci udělali za ultra krátkou dobu, se popasovali poměrně dobře. (Asi už všichni znáte profláklou historku o tom, jak labelu šest týdnů před termínem tvrdili, že už mají hotovo, přitom neměli ani čárku. Holt práce pod stresem jim asi vyhovuje a přináší ovoce.)

Je to také pomyslný start nové éry, druhé kapitoly, té po O2 areně, po lehké krizi a nyní s novým managementem. Zuby na obalu pak odkazují na dravost, ostrost a neústupnost kapely. Jsou vzkazem, že tyhle chlápky nic nezlomí a že se všemi problémy zatočí.

Ale pozor - nezaměňovat kapelní a sólovou tvorbu! Zatímco Marpova poslední, chvalně opěvovaná sólovka "Dead Men Walking" mísila ještě více žánrů (koketovala s country a nu-metalem), tady zní rockověji, syrověji, díky samplům i tanečněji, tak nějak velkolepě. A díky většímu poměru zpěvu také popověji. Co spojuje obě jeho hudební tváře, je producentský tým (Marcus Tran a Clint Murphy). Na "DVA" však tentokrát nebylo potřeba hostů. Možná i díky tomu působí nahrávka celistvějším dojmem.

Má všechno, co má mít. Obsahuje vyznání, party song, ostré řeči i samochválu. Marpo s týmem opět posunul hranice stylu. Učinil tak energicky, přitom s nadhledem a přirozeně. Propojil rock a metal s elektronikou. Hutné rockové kytary, nekompromisní elektronika a jako obvykle otevřené texty mají ambice rezonovat napříč hudební scénou. Jejího zástupce Kapitána Dema si společně se svým bývalým managementem bere bez servítek do pusy hned v úvodní "Řeknu to naposled". O zbytečnosti litovat sebe samotného, o osudu, démonech a o tom, jak si věci dělá po svým, pojednává "Na prach spálit" ("všechno je tak, jak se to mělo stát, osudový věci, ty jsou napořád").

Kapelní pospolitost popisuje v "7", která dokumentuje společných sedm let vystupování. I když se Marpo dušoval, že do alba své pocity nedával, není to úplně pravda. V "Promiň" se omlouvá svojí mamce, že v mládí nesekal zrovna latinu, provokoval, odmlouval a v neposlední době šikanoval lidi kolem sebe. S příchodem Kristových let, s rozvodem a výchovou svých malých dětí si uvědomuje, jaké jí způsoboval příkoří.

Odlehčená "Víkend" zase vypráví o bezstarostných dvou dnech z týdnu a pařbách, co k nim patří. Vtipně působí dovětek (nejspíš) Otova syna v jejím závěru. "Ďáblův advokát" je o lásce na oko. "Wolfpack pt.2" je jakýmsi volným pokračováním kusu "Wolfpack", který vyšel před 3 lety o vzestupech a pádech a jednom milníku - koncertu v malé sportovce. Druhou část charakterizuje rozvod, změna managera a hlavně kapelní krize. Toto téma je vůbec pro celou kolekci stěžejní (přitom napovrch nic nebylo znát).

"Klub rváčů" pak popisuje, jak to chodilo (nebo možná ještě chodí) na Jižním městě - nebyla to zrovna procházka po růžové zahradě. Na další generační zpověď odkazuje "Generace velkých snů". A závěrečná "Nejsi sám" je jakýmsi motivačním vzkazem pro všechny, kdo si někdy nevěřili.

Není pochyb, že Marpo je výraznou molekulou ambiciózní generace, která co si umane, toho dosáhne. Řadí se mezi megalomany a jeho aktuální úspěch je poctivě vydřený. Na scéně se pohybuje už přes dvacet let, ale až s TroubleGangem došlo k naplnění a jistému zadostiučinění. Přišel s novým konceptem a uvědomil si, že v jednotě je větší síla. Má vizi a to je pro chvíle, kdy chcete něco ve svém oboru dokázat a být pro někoho vzorem, nesmírně důležité.