Čtyři roky od poslední nahrávky "Tyto alba" se domácí noise-rocková špička Děti deště vrátila do studia. Výsledkem je "...v bytě nad řekou", kolekce otevřená názvem, ale s jasným apelem a formou, která si nebere servítky. Jsme neteční k tomu, co se kolem nás děje? Potřebujeme-li facku, tahle banda nám ji uštědří.
8/10
Děti deště - ...v bytě nad řekou
Vydáno: 29.8.2019
Celkový čas: 31 minut
Skladby: J.T. (Běž a zapomeň), Tvrzení, Ustup do hor, Rurální, S. obřad, Kazbek, V bytě nad řekou, Superkladiva, PreLudium, Typizace '19
Vydavatel: Silver Rocket
Vítězí-li kvantita nad kvalitou, tedy vydává-li skupina rok co rok nové album a navrch ještě nějaký ten živák, je třeba zbystřit. Dříve či později se totiž ukáže, že za tímto přístupem, je-li navíc aplikován dlouhodobě, nemusí nutně být tvůrčí přetlak, ale spíše snaha udržet se v paměti posluchačů navzdory vlastní nejistotě. Naopak u formací, které sice hrají dlouho, ale jejich nové skladby si počkají a zrají, je vždy cítit důvěra v sebe sama a své fanoušky. Bezezbytku to platí i pro pražské
Děti deště (respektive d2ti de3t2). Novinka "...v bytě nad řekou" je teprve třetí položkou jejich diskografie. A to pod touhle značkou hrají už dvacet let.
Za tu dobu se ledacos změnilo (třeba nová tvář na postu kytaristy), nicméně jistoty v podobě nezaměnitelného zvuku zůstávají. Začínali v hrubých industriálních vodách, později jejich tvorbu ovlivnil hrubý grunge. A to vše se ve zvuku aktuálního počinu střetává, míchá a doslova exploduje. Hlučný noise-rockový guláš se ale opírá o řád řekněme tradičnějších rockových žánrů. Funguje to dobře, navenek chaotický hluk nemá na půlhodinové stopáži tendence se rozpadat a hroutit do nepřehledné změti. "...v bytě nad řekou" se valí kupředu v hutném, středním tempu, před kterým není úniku. Je to působivé, místy náročné, ale kapela drží pevně. Desku je těžké vypnout a přerušit poslech.
Odráží se v ní naštvanost a frustrace - je však jasně patrný odstup středního věku. Punkové hrany život obrousil, stále je tu však dost věcí, vůči kterým se bouřit - ale už nějak promyšleněji, ne jen velkým gestem. Je tak nějak zůstává pachuť toho, že ona velká gesta zůstala tehdy, kdysi dávno nevyužita. Tak například v "Rurální", která staví do centra únik z městské pouště do vod a lesů (
"přeskočit zábradlí / sbalit si na honem / smíchovský nádraží / slapy jsou za rohem"), ale končí v podstatě beznadějným výkřikem nad zničenou krajinou.
Ono těch lesů, vod a strání, mraků a hvězd na obloze je na téhle zvukově drtivé a vůči posluchači výrazně hrubé nahrávce překvapivě hodně. Výsledkem je neustálé napětí lyrických - byť přímočarých a nikoliv za básnické obraty se schovávajících - slov a hutné, valící se hudby. Jako by se ona nosná myšlenka (ztráta přírody a její jemné krásy) zhmotňovala i v samotné funkční formě.
Ne nadarmo je tečkou celého díla skladba "Typizace '19", která je aktualizací staršího kusu určeného pro sedmnáct let starý sampler "Zwei Kessel Buntes".
"Hledání prapůvodní krásy / je pro mě zcela zbytečný / uhnul jsem z původní trasy / jsme stále neteční." Mnoho se nezměnilo, jsme stále neteční. Album tak, byť těžko může ambicí dosáhnout skutečně širšího společenského dopadu, končí v silném apelu. A ten by rozhodně měl být slyšet.