Roztomilou malůvkou na bookletu opatřený nový disk pražských OTK je v patnáctileté historii kapely pátou položkou v diskografii, čtvrtým cédéčkem, třetím dlouhohrajícím počinem a druhým regulérním albem. Pracovali na něm půldruhého roku a tohle čekání se fanouškům rozhodně vyplatilo. Dílko je to totiž nápadité a zároveň progresivní tak, že někteří, kteří se tímto přívlastkem rádi ohánějí, mohou jen tiše závidět. Je plné neotřelých zvuků, ale i melodií a po zvukové stránce dokazuje, že není potřeba studio za x- tisíc korun denně, aby deska dobře hrála.

Nejvíce překvapivé je celkové vyznění - jestliže tahle skupina byla v první polovině devadesátých let klasickým zástupcem tradičního výkladu slova alternativa a v druhé polovině se přiklonila k noiseu a postavila po bok hardcoreových skupin, aktuální nahrávka (a potvrdil to i koncertní křest) vyznívá až na výjimky překvapivě komorně a křehce. A také trošku jakoby z jiného světa, vzpomenete si ještě na pocit, když jste poprvé slyšeli Bjőrk? Přesně podobný dojem zvláštní neobyčejnosti se mě zmocňuje u téhle desky. OTK přistupují k věci podobně jako Ecstasy Of St. Theresa na albu "Slowthinking" - zcela bez předsudků a zábran, bez ohlížení se na zavedené zvyklosti i ostatní kolegy. A přitom je tu bezesporu jednoznačná kontinuita s předchozí tvorbou skupiny, charakteristické poznávací znaky, zkrátka OTK od prvních tónů .

Album otevírá písnička "A.Letec", rytmický kousek, který má ovšem zároveň výraznou a nápaditou melodii, možná je to díky vyváženosti to úplně nejlepší, co kdy kapela z dílny vypustila. A také jakási příprava pro nezasvěcené. Zdánlivě logický a lyrický text se totiž v průběhu skladby zvrtne v tradiční hrátku se slovy, dadaistickou říkanku bez smysluplné pointy, stejně jako melodii vystřídá zmiňovaná koláž zvuků. A tento zneklidňující postup se pochopitelně na albu neobjevuje naposledy. OTK si prostě zase hrají, a to nejen sami se sebou, ale i s posluchačem. Studio je tady dalším nástrojem, rozmanitost zvuků si neklade žádné hranice, občas vypomůžou hosté - ať už je to scratchování, basklarinet či španělské dudy v rukou bývalého baskytaristy. Při poslechu se tak nabízejí dva modely - buď úplně "vypnout", nechat plynout celek a jenom relaxovat, nebo naopak soustředěně poslouchat, opakovaně objevovat a nestačit se divit. Když už OTK někde berou inspiraci, tak hlavně sami u sebe. Úvod písně "Sopka" třeba připomene intro starší písničky "Uzel" a v minulosti loví slyšené postupy i "Tupilak". Nicméně coververze kamarádů Gnu "Poslepu na cestě" na úplný závěr, kdy energetický hardcoreový nářez byl proměněn v meditativní, téměř elektronický kousek, svědčí o tom, že s invencí tady problémy rozhodně nebyly.

A málem bych zapomněl - opět nechybí svérázný humor, tolik charakteristický pro tuhle partu. Texty jsou ze stejného rodu jako ty Mardošovy pro Tata Bojs a na obalu krom jakoby dětských maleb sov a kun (odtud slovní hříčka v názvu desky) od Viktora Ekrta (ano, toho z Hm...) najdeme třeba pořadí písniček, otočené od poslední k první. Deska je to zkrátka nejen povedená, ale hlavně zatraceně výjimečná. Teď jen aby se o tom krom skalních fanoušků dozvěděli i ti, kteří to dokáží ocenit.